V září 2009 jsme s Tomem a Kořkou vyrazili na Bungee Jump a byl to pro nás tak skvělý a nezapomenutelný zážitek, že jsme od té doby neustále debatovali, co šíleného podnikneme příště. A tak nějak slovo dalo slovo a rozhodnutí padlo na Skydiving...aneb tandemový skok z letadla.
Druhou květnovou sobotu bylo překrásné počasí - modré nebe bez mráčku, lehounký větřík a my na cestě k Příbrami. Přesně tam, na místním letišti, čekala skupinka zahraničních studentů na svůj seskok a my se k nim přidali. Kdo my? Já, Tom, Kořka s Jájou a Veru s Andy. Příliš moc nás nebylo, přesto jsme s Tomem čekali celý den, než na nás vyšla řada. Nahoru jsme se dostali až v posledním letu dne, tj. kolem páté odpoledne.
Ale hezky od začátku. Letiště u Příbrami je moc pěkné, nově opravené a s restaurací. Dorazili jsme tam už v 10 dopoledne. Z naší šestice šly skočit nejdříve Andy s Veru, a to už v poledne. Dostaly krásné oblečky (posuďte sami) a dva tandemoví piloti (jo, přesně tak se jim říká :-)) si je rozdělili. Andy skákala s Lojzou, který měl černožlutý padák, a Veru s Richardem a Hankou (to byla její kameramanka), pod červenomodrým padákem.
 |
| Veru, Richard a Andy |
 |
| Veru nacvičuje seskok |
Druhý pár se dostal na řadu až ve 4 odpoledne - mezitím skákali zahraniční studenti. A tady už byla naprosto jasná skutečnost, že Richard si vždy vybírá slečny...takže dvojice byly Jája s Richardem a Kořka s Lojzou...
 |
| Jája a Kořka |
 |
| Tom&Lucci |
A poslední dvojicí jsme byli my dva. Jelikož to byl poslední let dne, tak si jej nejspíš chtěli užít i piloti. Letadlo místo obvyklého stoupání se po startu téměř nezvedalo, na což nás upozornili naši tandemoví piloti. Bylo to proto, aby pak při dostatečné rychlosti mohlo letadlo začít stoupat téměř kolmo k nebi, ukázat nám přetížení, zvednout nás z lavice a vyvolat strach v očích. Zbytek letu nahoru už probíhal v klidu, tedy pokud člověk opomine to, že teprve v tuhle chvíli se začíná doopravdy bát a má na to plných 15 minut, než jej letadlo vynese do 4 000 metrů.
Jak probíhal samotný seskok? Noooo...byl to takový adrenalin a proběhlo to tak strašně rychle, že vlastně těžko říct. Nicméně, po upoutání do popruhů se člověk zavěsí na svého tandemového pilota a ten se o všechno postará. Vyskočí s vámi z letadla, padá s vámi 2 500 m volným pádem (trvá to cca jednu minutu) - točí se s vámi, pak otevře padák, začne dělat blbosti, abyste si to taky užili. A to ani v první chvíli nevíte, co vás vlastně čeká...Richard na to jde dobře: "Luci, podívej se teď na pravý roh padáku a sleduj ho" a v tu chvíli zatahá za šňůrky a začne dělat vývrtky...člověku se obrací žaludek všemi směry, pomalu neví, kde je dole a kde nahoře...a v tu chvíli přijdou vývrtky na druhou stranu :-) Po několikaminutovém letu na padáku je po všem, člověk natáhne nohy před sebe a přistane jako do peřinky :-).
Pocity?
- Ve chvíli, kdy jsme byli v otevřených dveřích letadla, jsem si říkala "Ty vole, větší kravinu jsi si vymyslet nemohla, že?"
- Těšně po výskoku jsem myslela na to, že mi nesmí být špatně...
- ...po pár sekundách volného pádu jsem si užívala naprosto úžasných pocitů - štěstí, radosti, nádherného výhledu, volnosti
- Při výkrutech a všech možných otočkách na padáku jsem vzpomínala na časy, kdy jsem měla ráda centrifugu...
- A při dopadu jsem byla ráda, že jsem to přežila :-)
