Holky objevují Prahu

Někdy se stane i to, že nejedu na výlet s Tomem. Sice je to vyjímečné, ale stává se to :) Tentokrát jsme si s Veru naplánovaly dámský víkend, jelikož Tom byl někde s táborem a my tedy měly volný byt.
A abychom jen neseděly, nepopíjely a nekecaly, vydali jsme se na výlet do Klánovic - ani jedna jsme ještě v Klánovickém lese nebyly, sluníčko svítilo a bylo potřeba Berta utahat. Takže jsme dnes ráno vyrazily nejdříve pěšky na Masarykovo nádraží - což se s Bertem trošku protáhlo, a pak po naučné stezce Klánovickým lesem.
Celá cca 11 km dlouhá trasa je v podstatě po úplné rovince. A ačkoli bylo opravdu krásné počasí, tak jsme tam byly prakticky samy. Cestou jsme skoro vůbec nikoho nepotkaly (a to jsme do Klánovic dorazily až v 11h!!!).
Většina trasy vede lesem po jedné straně a kolem vesnice po druhé straně. To nejzajímavější na celé trase jsou ovšem domy. Pořádně jsme si prohlížely okolní domy a našly spoustu bizardních domků, které bychom ani jedna vůbec nechtěly.
Necelá tříhodinová procházka utekla rychle, líbila se především Berťákovi, my jsme si na ní pěkně protáhly nožky a poznaly další část Prahy :)

njn, sem tam bylo i bahýnko, ale na to jsme už letos zvyklé :)

TIPS:
Trasa - cca 11 km, 2,75h chůze, mapa

Hromová hora a Světový den vody

Jelikož to naše trénování na Argentinu myslíme opravdu vážně, rozhodli jsme se, že každou volnou chvilku strávíme na nějakém turistickém výletě. A ani nevím, jak jsem se dostala k Milešovce, ale navrhla jsem výstup a okružní túru kolem téhle Hromové hory. A světe div se, ono mi to u Toma prošlo.

Takže, ve středu jsme se vrátili z lyžování v Zillertalu, ve čtvrtek jsme šli do práce, v pátek si kvůli bakalářské promoci Zuzule dali home office a v sobotu vyrazili na zničující výlet. 

tam jsme měli namířeno...

Se vstáváním jsme to úplně nepřeháněli, takže jsme z domu odjížděli až kolem deváté, abychom před desátou zaparkovali Myšpulína ve Velemíně a vydali se na náš původně 26km dlouhý okruh. Popravdě jsme spíše vystartovali... Tom nasadil takové tempo, že většinu cesty do kopce jsem ho doháněla - pokaždé mi utekl, a pak na mě musel čekat. Nemyslím, že bych měla tak mizernou fyzičku, ale tu vrtuli v prdeli, co má Tom, opravdu nemám :(

A to ten první úsek byl ten nejhorší - místy táhlé, místy prudké stoupání, celkové převýšení přes 500 m na pouhých čtyřech kilometrech. No, uznávám, že Milešovka (z pohledu výstupu) nebude patřit mezi moje oblíbené kopce. Na druhou stranu, ten báječný pocit, že jsem to zvládla (jsme to zvládli), stál za to. 

Vlevo: hnusné stoupání, vpravo: meteorologická stanice Milešovka

Den, kdy půjdeme na tenhle výlet, jsem vybrala náhodou. Prostě jsem bodla prstem do kalendáře v první volný termín... A náhodou mi taky táta včera řekl, ať si zkusím zjistit, jak se to má s návštěvou meteorologické stanice na vrcholu Milešovky, že prý někdy mívají otevřeno. Tak jsem to hned včera večer zkontrolovala a zjistila jsem mnohem víc! 22.března je totiž mezinárodní den vody, do kterého je zapojena nejen meteorologická stanice na Milešovce a spousta dalších v celé zemi a všechny pořádají den otevřených dveří. Takže bylo rozhodnuto! Ať v dešti či suchu, vyrážíme!
Jen co jsme se na vrcholu trošinku vydýchali, stoupli jsme si mezi čekající turisty na prohlídku stanice. Přivítal nás místní meteorolog (jméno jsem stihla zapomenout) a nejen, že nás pustil dovnitř, ale taky nám povyprávěl historii meteorologické stanice, vysvětlil, proč je zrovna na tomto kopci, jak meteorologická stanice funguje a co všechno a jak tam měří. Rozhodně zajímavé informace :) Potom naši cca 30 členou skupinku vypustil na věž, odkud byl výhled do dalekého okolí.

výhledy z Milešovky a meteorologická zahrádka

Ani nevíme jak, najednou bylo poledne a my měli za sebou jen 4km! Takže jsme se pustili z Milešovky tentokrát po červené dolů do Milešova. V Milešově jsme u hezky opraveného zámku zabočili doprava a po silnici se zamířili pryč od Milešovky. Terén byl mírný, takže jsme docela hodně zrychlili a cesta nám ubíhala (až na jeden kopec s 12% stoupáním, kde mi Tom zase utekl...sakra jak to dělá???).

Vlevo: Milešovka, vpravo: zámek v Milešově

Vlevo: kopec Ostrý, vpravo: 12% stoupání na kopec Ostrý a mizející Tomíno

Někdy je fajn mít GPS a mapy v telefonu - rozcestí Kocourov nebylo prakticky vidět, takže kdybychom cestu nekontrolovali, tak bychom to nejspíš úplně minuli. Kousek za odbočkou na modrou vede cesta na vrchol kopce Ostrý, kde se nacházejí pozůstatky hradu Ostrý (nebo taky Wostrey) z počátku 15.století. Z hradu je krásný výhled jak na Milešovku, tak na kopec Lovoš. Je to další místo, kam se dá kdykoli přijít, rozdělat oheň a opéct si špekáčky.

Vlevo: výhled na Milešovku z kopce Ostrý, vpravo: vstup a pozůstatky hradu Ostrý

Po modré jsme se pak dostali do vesnice Březno, a pak do vesničky (asi o 5 domech) Struženka, kde jsme přešli na žlutou, abychom se po ní dostali přes dálnici. Měli jsme za sebou cca 16 km a podle plánu jsme se měli vydat po žluté na kopec Lovoš. Ale moje nožičky protestovaly :( Měly za sebou 16 km hore kopcem, dole kopcem a v případě, že bychom se vydali na Lovoš, tak ještě dalších 9 km s jedním velice prudkým stoupáním. Naštěstí nebylo potřeba Toma příliš přesvědčovat, takže jsme místo na Lovoš, zamířili po silnici do vesničky Opárno, kde jsme se zastavili v Penzionu Oráč na malé posezení u piva.

Normální přechod přes dálnici D8

Ty poslední 4km, které nás čekaly k autu jsme vzali nejdříve kolem zříceniny hradu Opárno, kterou jsme si ani nemohli prohlédnout, jelikož tam byla tak dvacítka kluků hrajících paintball. Opárenským údolím už to bylo k autu kousek, takže nám ani tolik nevadilo, že začalo jemně pršet - aspoň jsme si vyzkoušeli, že naše bundy nějaký ten deštík vydrží a do Argentiny se nám opravdu budou hodit.

Vlevo: zřícenina hradu Opárno, vlevo: most budoucí dálnice D8

Celkem vzato, nějakých 21km jsme zvládli za 4,5h čisté chůze - se všemi zastávkami nám to ovšem trvalo celých šest hodin. Vzdali jsme výstup na Lovoš, takže se sem budeme muset ještě jednou vrátit a nejen zopakovat výstup na Milešovku, ale taky pokořit ten malý velký Lovoš. A to ideálně ještě letos. :)

Myšpulín a Milešovka v pozadí

TIPS:
Meteorologická stanice Milešovka - dvakrát v roce je otevřená veřejnosti. www
Zřícenina hradu Ostrý - volně přístupný, pozůstatky malého hradu z 15.století, rozhodně s možností opékat špekáčky :) www
Penzion Oráč - má pěknou zahrádku a velké langoše! www
Trasa - 21 km, cca 4,5h čisté chůze (a to jsme šli opravdu hodně, hodně rychle - mapy.cz říkají, že by to měl člověk jít cca 5,5h!!!) mapa
Parkování - ve Velemíně je za zatáčkou u motorestu mini parkoviště pro cca 8 aut

Jarní lyžování

Když jsem si v prosinci půjčovala lyže na celou sezónu, tak jsme měli v plánu jet na hory celkem 3x: na silvestra do Albrechtic, pak v lednu někam do Rakouska a v březnu do Itálie. A ačkoli to u nás nebývá časté, plány se změnily. Ještě o vánočních svátcích jsme jeli vyzkoušet lyžování na Klínovci, z lyžování v Albrechticích nic nebylo, lednové Rakousko se posunulo na únor a březnová týdenní Itálie se změnila na prodloužený víkend v Rakousku.
Proč jsme místo týdne jeli jen na 5 dní? No, protože Zuzule má v pátek bakalářské promoce a tam přeci nesmíme chybět! Takže tentokrát bylo dobře, že jsme neměli zájezd koupený několik měsíců dopředu, ale že jsme ubytování sháněli na poslední chvíli.
Nakonec jsme po delším hledání našli cenově přijatelný apartmán v Zellbergu, jen 4,5 km od dolní stanice ski resortu Zillertal Arena a bylo rozhodnuto!
Na výlet na Stubai jsme byli perfektně připraveni, ale tady se nám to moc nepovedlo. Uznávám, že to byla především moje chyba; na druhou stranu, za to, že služební cesta na CeBIT byla ve čtvrtek a pátek (s návratem někdy večer), jsem nemohla... Ale co už, přežili jsme to naprosto v pohodě, takže "no stress" ;).
V sobotu ráno jsme se tedy vydali na cestu. V práci jsem se doslechla, že sobota je nejhorší den na cestování, protože se mění všechny zájezdy a silnice a dálnice jsou přervané a cesta místo pohodlných několika hodin trvá skoro o polovinu déle. A ještě, že jsme se na to psychicky připravili. Až do Regensburgu byla cesta naprosto v pohodě (dokonce v Čechách jsem měla pocit, že jsem na dálnici prakticky sama :)), ale nějakých 40 km před Mnichovem začaly kolony. Naštěstí žádná nestála, ale jet po německé dálnici 30km/h nebyl žádný med. Nějakých 30-40km za Mnichovem už ale kolony nebyly, jen silný provoz, takže už to zase šlo.
Do Zillertalského údolí sjížděla většina aut a až do Zell am Ziller jsme jeli více méně v koloně. Malé městečko Zell am Ziller jsme projeli hledajíce naši vesničku Zellberg. No, je pravda, že celé údolí je placka, jen my si museli najít ubytování v prudkém kopci ;)
Z našeho objednaného ubytování se nakonec vyklubal rodinný dům, kde horní dvě patra byla pronajímána turistům. My jsme dostali horní patro - velký apartmán se dvěmi ložnicemi, samostatným obývacím pokojem, kuchyní a balkónkem. Sice nic super moderního, ale velké, prostorné a plně vybavené.
Vybali jsme se, uvařili si večeři a vydali se na první výlet - na návštěvu za bratrem. Jejich týdenní pobyt v Zillertalu končil tímto večerem, takže nám mohli darovat olej (njn, říkala jsem, že tentokrát nám příprava moc nevyšla...) a hlavně nám mohli dát zasvěcené rady, kde se nejlépe lyžuje.
Byli jsme u nich jen chvilku - asi tak hodinku a půl, během které nám ukázali fotky a videa a doporučili aplikaci Skiline, která zaznamenává jízdy na lanovkách, točí videa a fotí. A hlavně nám doporučili nedělní tzv. Good Morning Skiing neboli nedělní lyžování od 6:55 ráno. Takže nám nezbylo než se rychle rozloučit a jet se trošinku vyspat.

Zillertal Arena

Na sjezdovku jsme to na 6:55 nestihli, ale v 7:05 už jsme tam byli. A hned první jízda nás nadchla. Sjezdovka 18 byla dlouhá, úžasně upravená, naprosto prázdná a my ji sjížděli sem a tam. Kolem deváté už bylo na sjezdovce více lyžařů, a tak jsme se rozhodli vyzkoušet i jiné sjezdovky. Postupně jsme po sjezdovkách přejeli až do druhého lyžařského střediska Gerlos. Počasí nám moc nepřálo - bylo zataženo, sem tam poprchávalo (ano, pršelo nebo padal sníh s dešťem) a foukal mrazivý vítr. Takže jsme toho kolem půl jedné měli dost. Navíc sníh pomalu a jistě tál a byl mokrý a těžký. Než jsme se dostali zase na naši stranu hory, tak nám to pěknou chvíli trvalo, pořádně jsme u toho promrzli a jediné, po čem jsme toužili, bylo teplo. Zapadli jsme proto do první restaurace, kterou jsme potkali, dali si předraženou polévku, trochu si odpočinuli a zničeho nic byli dvě odpoledne. ;)

Dohodli jsme se, že sjedeme dolů do Mittelstation a budeme jezdit ztama. To jsme ovšem nevěděli, v jakém stavu jsou sjezdovky, takže jakmile jsme dojeli dolů (po 5 km), tak jsme sundali lyže a pro tento den to zabalili. A drze přiznávám, že jsme odpoledne prospali. Konečně!!!

Vidíte ten kopec? A nahoře ten sníh? Tak to je Zillertal Arena...

Druhý den, v pondělí, už nám počasí přálo - svítilo sluníčko a byla úplně modrá obloha. A my se rozhodli vyzkoušet jiné lyžařské středisko - ledovec Hintertux. Byl sice 30 km daleko, ale nakonec jsme zjistili, že nám to za to stálo. Lyžování bylo super - široké upravené sjezdovky a úžasné výhledy. Jedinou vadu, kterou Hintertux má, jsou lanovky. Buď jsou kabinkové a trvá jim to sto let nebo jsou to kotvy a na těch si moje nožičky nikdy neodpočinuly... :(

Ovšem i tady, na ledovci, bylo to jarní počasí znát a odpoledne stál sníh v nižších polohách za zlámanou grešli.
Třetí den lyžování jsme původně chtěli vyzkoušet třetí středisko - Zillertal 3000, ale jelikož předpověď hlásila ještě teplejší počasí než v pondělí, tak jsme se raději vrátili znovu na Hintertux. Bylo tam opravdu teplo, takže sníh začal tát už i na těch nejvýše položených sjezdovkách. Proto jsme to ještě před třetí odpolední zabalili a vydali se na cestu dolů. Mě už nožičky moc neposlouchaly - jak by mohly, když za ty tři dny najely 130 km!!! (První den 40 km, druhý den 50 km a třetí den zase 40 km!) Proto jsem raději jela dolů už lanovkou, zatímco Tom si ještě užil poslední velký sjezd.

Odpoledne jsme se ještě vydali na prohlídku městečka Zell am Ziller, jelikož Zellberg je jen vesnička roztroušených domků a usedlostí podél cesty. Zell am Ziller je naproti tomu turistické městečko plné hotelů, kaváren a obchůdků. Byla to pěkná a příjemná procházka...a ani tady jsme se nevyhli báječnému kravskému odéru. Ale zakončení dovolené to bylo perfektní.

Zell am Ziller

Zillertalbahn

Na středu jsme si už nechali jen cestu domů a tentokrát jsme ji zvládli za necelých 5 hodin, jelikož jsme nepotkali žádnou otravnou a zdržující zácpu.

TIPS:
Ubytování - Brandner Hof - 170,5 EUR/2 os./4 noci. Celopatrový apartmán se dvěma ložnicemi, kuchyní a obývákem. Paní majitelka mluví jen a pouze německy a platit se dá jenom hotově. A pozor v přízemí bydlí babička majitelky ;)

Brandner Hof

Vlevo: uprostře kopce je naše chata, vpravo: výhled z našeho apartmá :)

Zillertal Superskipass - 129 EUR/3 dny + 2 EUR jako záloha na skipass. Platí ve střediscích Zillertal Arena, Zillertal 3000 a Hintertux Gletscher. 
Rakouská dálniční známka - v Čechách se dá koupit v Autoturistu, ale je tam dražší. Desetidenní stála 253 Kč při platbě v hotovosti (kartou byla ještě o 2,5% z částky dražší). Proto jsme tentokrát známku koupili na odpočívadle Vaterstetten, kde stála 8,5 EUR. (Původně jsme tam zastavili, protože jsme mysleli, že je tam Burger King, ale ten je jenom v opačném směru. V našem směru byl až na odpočívadle Holzkirchen Süd. ;))
Oběd Zillertal Arena - obědvali jsme v chatě Arena Stadl. Opět jen němčina, takže dorozumět se s číšníkem byl trošinku problém. 2 polévky a dvě pití nás stály 13 EUR. 

Oběd Hintertux - v pondělí jsme obědvali v Tuxer Joch Haus, kde nás dvě polévky a dvě pití stály 17,8 EUR a cca 25 min ve frontě (to ze Stubaie nepamatujeme!). Druhý den jsme to zkusili v Gletscher Hütte, ale dali jsme si jen 2 pití za 7,2 EUR a tentokrát jen ani ne s 15 min frontou...

Akce Český ráj

Výletní parta

Už před rokem a půl jsme se nechali Ondrou (Šupákem) zlákat a vyrazili jsme na víkend do Kutné hory. A jelikož se víkend povedl, tak se Bob s Honzou nemohli nechat Šupákem zahanbit a navrhli výlet do "jejich" Mladé Boleslavi. Plánovali jsme ho tak dlouho, až nakonec plán nevyšel. Původně byl plánován na tento březnový víkend snad už půl roku dopředu. To jsme ovšem nemohli tušit, že v Boleslavi budou na ten víkend vybookované všechny hotely. No, i to se někdy holt stane ;) a tak se výlet do MB nekonal. Všichni jsme už ale měli na ten víkend volno a byli natěšení na výlet, tak jsme to nemohli nechat vyšumět a po bouřlivé diskuzi jsme místo poznávání města zamířili poznávat přírodu.
Akce Mladá Boleslav se tedy změnila na akci Český ráj. ;)
Vypadá to, že chudá studentská léta jsou už pryč... Sjeli jsme se totiž 3 auty v sobotu ráno na malém parkovišti u vesničky Zásadka a 9 lidí a pes se vydali na svou 14 km dlouhou procházku.

Skalní hrad Valečov

Hned po cca 200m jsme dorazili ke skalnímu hradu Valečov a tedy k první zastávce na naší cestě. Už tam se ukázalo, že to bude náročný výlet ;) nakonec jsme se ale konečně dohrabali nahoru a začali s prohlídkou, kterou bylo potřeba zakončit první společnou fotkou ;) Nejvtipnější na celé prohlídce byla návštěva kaple - do kaple vedla jen uzounká neosvětlená chodbička - a bez světla to bylo opravdu dobrodružství ;) Dole pod hradem ještě Kačka vytáhla štrůdl a mohlo se pokračovat. Cesta vedla přes skalní vesničky a byla naprosto pohodová - žádné výraznější stoupání či klesání. Už po necelých 2 km cesty jsme z červené značky přesedlali na modrou. 
Aby následující cesta nebyla až tak jednoduchá, vydali jsme se po modré odbočce k obětnímu kameni. Bohužel tu cestu před námi navštívili i dřevorubci, takže z odbočky se dochovala jen první značka... a dalších několik set metrů vedla cesta posypaná nařezanými stromy a větvemi. Zakrátko nám došlo, že tudy modrá nevede (a GPS v mobilu to i potvrdila). Nejsme žádná béčka, takže jsme odmítli vrátit se, místo toho jsme se rozhodli to vzít prostě lesem. Takže jsme šplhali do prudkých kopečků, vyhýbali se skalním útesům a hlavně drželi směr, kde jsme očekávali, že bychom mohli natrefit na modrou. 

A ono se nám to nakonec i povedlo :) a aspoň bylo o zábavu postaráno (když chyběla stezka, tak došlo i na nechtěné sjíždění kopečků po prdeli ;)) A aspoň si můžeme do naší sbírky navštívených míst připsat i vrch Smrkovec! Dále po modré jsme se dostali ke studánce Hrdinka, která vypadala spíše jako Černá louže - rozcestník, který byl jen o pár kilometrů dál a kde žádná louže nebyla. 
Jediné, co celou skupinu přinutilo k chůzi, byl můj slib, že na Hynště dáme pauzu. Ke skalní modlitebně Hynšta vedla krátká odbočka z modré. Bert byl ovšem jediný, kdo se dovnitř do Hynšty nechtěl ani za nic vydat a přesvědčilo ho až to, když jsme uvnitř byli všichni a fotili se. To se pak krásně připlazil a vyfotil se s námi ;)

Bert zkoumá Hynštu a odpočinková stanice

Krásná vyhlídka

Na Hynště ale nebylo kde si sednout, tak jsme se vrátili na modrou, kde jsme už předtím viděli klády - ideální místo na pauzu. A na chvilku jsme se zdrželi. Z Hynšty to byla velice pohodová procházka na Krásnou vyhlídku, kde jsme v místní hospůdce doplnili tekutiny a kochali se výhledem. Napojeni a pokocháni jsme se napojili zpátky na červenou a skrz Studený průchod pokračovali na útesy Příhrazských skal.

Studený průchod

Příhrazské skály

Prolezli jsme Studeným průchodem a po okraji útesů jsme došli až ke skalnímu hradu Drábské světničky, kde bylo neuvěřitelně narváno. Hrad jsme prolezli křížem krážem (všichni kromě Berta, kterému by to moc klouzalo a komukoli, kdo by jej nesl taky :)), na nejodlehlejším místě někteří lehce posvačili, a pak stočili naše kroky už zpět k autíčkům. 

Skalní hrad Drábské světničky

Po cestě byla ještě odbočka na Klamornu - vyhlídku na zříceninu hradu Klamorna a hlavně na pro děti docela nebezpečné útesy (při přeskakování díry jsem si říkala, zda mi to uklouzne a spadnu nebo ne...). Teď už před námi byl jenom návrat k autu. Abychom si to trošinku zkrátili, tak jsme se po napojení na silnici rozloučili s červenou turistickou značkou a došli to po silnici. 

Klamorna a přeskakování propasti jako součást cesty

Celých 14 km nám trvalo více než 4h a to do toho nepočítáme všechny možné zastávky! Prostě to byl na naše obvyklé poměry docela pomalý, ucouraný výlet, ale aspoň bylo hezky a byla sranda. 
Jak už jsem psala dřív, stali se z nás gastroturisti, a tak jako odměnu za dlouhé ťapání jsme si v okolí našli jednu netradiční restauraci. V Klášteře Hradiště nad Jizerou sídlí pivovar Klášter a provozuje tam restauraci vytesanou ve skále. Je to taková obrovská sluj, kde na stropě je přidělané topení a po stranách jsou velké dřevěné stoly. Vaří tam dobře, pivo je prý taky dobré, a protože dnes bylo MDŽ, tak každá žena dostala na závěr sladkou tečku. Přesně to pravé zakončení suprového výletu! ;)

Restaurace Skála

TIPS:
Skalní hrad Valečov - 35 kč/os., březen otevřeno v sobotu a neděli 10:00-16:00. Hrad si prohlédnete sami, bez průvodce, jen s vytištěnými papíry o historii, které nesmíte zapomenout vrátit prohlídka hradu do cca 30min.
Modlitebna Hynšta - zdarma. Cca 300m od hlavní cesty. K modlitebně vede značená stezka. Modlitebna je upravená jeskyně ve skále, ale moc k vidění tam není...
Krásná vyhlídka - je tam trošinku předražená hospůdka (půllitrová kofola za 40 Kč!!!) a za hezkého počasí výhled do okolí. Je tam i docela velké parkoviště.
Skalní hrad Drábské světničky - zdarma. Hodně prudkých vysokých a díky písku i kluzkých schodů. Hrad stojí na třech skalních výčnělcích, na které vedou různá schodiště a lávky. Na prohlídku cca 20-30min.
Restaurace Skála - příjemná restaurace. Nedá se v ní platit kartou a GPS souřadnice, co mají na stránkách, jsou špatně. Vchod je v neoznačených dveřích do skály na rohu ulic K Pivovaru a K Bukovině.

Trasa - 14 km, cca 4h chůze, odkaz na trasu