No, je to sotva týden, co jsme se vrátili z dovolené v Kostarice a už začínáme plánovat tu další dovolenou...resp. tak vůbec plánovat další rok. Což je docela dřina - jako studenti jsme tohle roční plánování neřešili, ale jako zaměstnanci nám nic jiného nezbývá...u Toma je to ještě docela jedno, kdy vyrazí na delší dovolenou...ale u mě je to docela problém - termíny akcí a dovolené jak moje, tak kolegů se musí sladit tak, aby všechny akce proběhly v naprosté pohodě a aby je neměl na starosti jen jeden člověk...takže zatím usilovně plánujeme a snažíme se dát všechno dohromady...snad nejpozději v lednu budeme vědět, co a jak.
Nechci nic zakřiknout (tak jako letos Izrael), ale pokud to vyjde, tak v příštím roce absolvujeme 2 "road tripy" a snad 2 prodloužené víkendy...plus mě čeká zase služební cesta do Polska, takže zahraničních cest by mělo být i pro příští rok dostatek :-)
pondělí 5. prosince 2011
pondělí 28. listopadu 2011
Den 20: Druhá krosna a řešíme to okradení
48 hodin. Přesně tak dlouho trvalo, než jsme se setkali i s druhým naším zavazadlem. V osm večer konečně dorazila i Tomova krosna...a světe div se - celá, neprohrabaná a i s naším rumem!!!
(Pozn. Tom: No, prohrabaná trochu byla, ale rum byl schovanej ve špinavým prádle!:))
Hurááá, hurááá, hurááááááá!!!!
Pondělí byl pro nás docela hodně plodný den - zvládli jsme si vyřídit spoustu důležitých věcí...
(Pozn. Tom: No, prohrabaná trochu byla, ale rum byl schovanej ve špinavým prádle!:))
Hurááá, hurááá, hurááááááá!!!!
Pondělí byl pro nás docela hodně plodný den - zvládli jsme si vyřídit spoustu důležitých věcí...
- nová kartička zdravotního pojištění pro mě
- žádosti o nové řidičáky a zablokování našich mezinárodních řidičských průkazů
- Vodafone SIM karty s našimi stejnými telefonními čísly
- banky - zablokované karty, účty
A jediné, co nám ještě zbývá vyřídit, je pojišťovna :-) Ale to už bude běh na dlouhou trať...a snad to vyjde.
neděle 27. listopadu 2011
Den 19: První krosna
Je neděle večer a konečně nám dorazila první krosna - ta moje. Sice podle společnosti Menzies nám měly obě zavazadla dorazit už včera večer, ale bohužel se tak nestalo...a jak to teda bylo?
Paní na přepážce nám sdělila, že by krosny měly dorazit dalším letadlem (to, před kterým jsme utekli) - v sobotu ve 22:05. Že se nám pak někdo ozve, protože jsme z Prahy, tj. dovezou nám je ještě ten den večer. Super! (ať žije civilizovaný svět). Když ve 00:30 stále nikdo nevolal, zjistili jsme, že se naše krosny na ten let do Prahy vůbec nedostaly (ehm, njn, civilizovaný svět).
V neděli tak Tom celý den sledoval naše zavazadla na stránkách British Airways. Odpoledne s nadšením zjistil, že můj batoh už letí do Prahy a že s sebou veze ještě jedno zavazadlo...v 16:30, tedy asi půl hodiny po přistání se nám ozval zaměstnanec Menzies s tím, že mezi 17-19h nám ta naše zavazadla přiveze. A opravdu dorazil...v 18:56!
Napřed vytáhl z auta moji krosnu - která byla kupodivu celá a obsahovala všechno, co obsahovat měla...a pak vytáhl černošedou tašku s cedulkou nějaké paní a snažil se nás přesvědčit o tom, že je to Tomova krosna :D. No, tak zavazadlo jsme mu vrátili a začali doufat, že Tomova krosna vůbec dorazí (vždyť jsme tam měli ten náš rum!!!). (Civilizovaný svět!)
Doma jsme navíc ještě zjistili, že v systému BA je napsáno, že zavazadlo bylo odevzdáno a že je všechno vyřízeno. Proto Tom nelenil a okamžitě jim volal, aby zjistil, jak se věci mají. Paní jej ujistila, že jí to již pan řidič volal a že je to jen pomalý systém, který se ještě neaktualizoval...a že jeho krosna snad přiletí příštím letadlem (tedy zítra, v pondělí ráno).
(Pozn. Tom: A v pondělí ráno se oholím jak a čím? A co si vezmu na sebe..???)
Cestovat takhle za oceán s sebou nese opravdu hodně zážitků...
Paní na přepážce nám sdělila, že by krosny měly dorazit dalším letadlem (to, před kterým jsme utekli) - v sobotu ve 22:05. Že se nám pak někdo ozve, protože jsme z Prahy, tj. dovezou nám je ještě ten den večer. Super! (ať žije civilizovaný svět). Když ve 00:30 stále nikdo nevolal, zjistili jsme, že se naše krosny na ten let do Prahy vůbec nedostaly (ehm, njn, civilizovaný svět).
V neděli tak Tom celý den sledoval naše zavazadla na stránkách British Airways. Odpoledne s nadšením zjistil, že můj batoh už letí do Prahy a že s sebou veze ještě jedno zavazadlo...v 16:30, tedy asi půl hodiny po přistání se nám ozval zaměstnanec Menzies s tím, že mezi 17-19h nám ta naše zavazadla přiveze. A opravdu dorazil...v 18:56!
Napřed vytáhl z auta moji krosnu - která byla kupodivu celá a obsahovala všechno, co obsahovat měla...a pak vytáhl černošedou tašku s cedulkou nějaké paní a snažil se nás přesvědčit o tom, že je to Tomova krosna :D. No, tak zavazadlo jsme mu vrátili a začali doufat, že Tomova krosna vůbec dorazí (vždyť jsme tam měli ten náš rum!!!). (Civilizovaný svět!)
Doma jsme navíc ještě zjistili, že v systému BA je napsáno, že zavazadlo bylo odevzdáno a že je všechno vyřízeno. Proto Tom nelenil a okamžitě jim volal, aby zjistil, jak se věci mají. Paní jej ujistila, že jí to již pan řidič volal a že je to jen pomalý systém, který se ještě neaktualizoval...a že jeho krosna snad přiletí příštím letadlem (tedy zítra, v pondělí ráno).
(Pozn. Tom: A v pondělí ráno se oholím jak a čím? A co si vezmu na sebe..???)
Cestovat takhle za oceán s sebou nese opravdu hodně zážitků...
sobota 26. listopadu 2011
Den 17-18: Cesta domů
Tak, nadešel náš poslední odletový den-dvouden...proto jsme si ráno přispali a vstávali AŽ kolem půl osmé.
Po výborné snídani v hotelu jsme se vydali na nákup "suvenýrů" - aneb koupit si domů nějaký ten kostarický rum (sedmiletý Centenario) a pár pálivých sals na dochucení jídel...
O půl jedenácté jsme opustili hotel, abychom včas vrátili auto a stihli letadlo. Po zkušenostech s půjčením auta jsme očekávali komplikované vrácení a taky že bylo... účtují si naprosto všechno, za všechno více, než inzerují na webu a nejsou ochotni se s vámi ani pořádně bavit.
(Pozn. Tom: Pokud si do rezervace napíšete, že auto vrátíte v 11:00 (půjčení v 9:00), počítejte, že budete platit (ačkoli v rezervaci byla cena X) ještě o 2 hodiny navíc!!! Ne, opravdu v rezervaci o tom nebyl ani zmínka, tj. počítali jsme, že jsou již započítané v ceně...)
Pro příště alespoň víme, že služby společnosti Avanti (U-Save) už nikdy nevyužijeme. Nakonec jsme ale všechno vyřešili, auto vrátili a Avanti nás odvezlo na letiště.
Tam nás čekala ještě poslední platba - ve všech zemích střední Ameriky se platí odletová taxa (s jejím placením jsme naštěstí počítali). Nicméně to, proč se platí, nás překvapilo a pobavilo...no, uznejte, nepobavilo by vás to taky?
Prostě - Kostaričané se za každou cenu snaží z turistů tahat peníze.
Odevzdali jsme batohy, výměnou jsme za to dostali opět 6 letenek a zamířili jsme do útrob letiště, abychom nějak přečkali 2 hodiny, které nám zbývaly. Na letišti Juan Santamaría ovšem není vůbec nic - prakticky jediný obchod, který tam najdete, je Britt Shop - obchod, který provozuje kostarický výrobce kávy Café Britt a kde tedy najdete jen a pouze jejich výrobky (za ceny úplně stejné jako ve městě). Café Britt je nejslavnější kostarická společnost produkující kvalitní kávu a čokoládu - a protože nám ještě něco málo peněz zbylo, nakoupili jsme domů balíčky čokolády. Po prozkoumání všeho, co Britt Shop nabízí, jsem usedla ke psaní deníku a Tom strávil zbytek času u pultu s americkými časopisy. Během té hodinky mě 3x zkontroloval policajt se psem - jestli nepašuju drogy...a zároveň jsem celou dobu kontrolovala tabuli, že se naše jména neobjevila na seznamu těch, kteří se do dnešního letu už nedostali. American Airlines tyto lidi postupně začínají vyvolávat, ale nás se to naštěstí nedotklo. Takže v klidu nastupujeme do letadla, kde nás překvapuje další bezpečnostní kontrola. V tubusu, který vede z letištní haly přímo do letadla, je 6 stolů a asi 10 bezpečáků. Těm musíte odevzdat svůj batoh/příruční zavazadlo, které oni zkontrolují. Nesmíte v baťohu mít žádnou láhev, ani např. pěnu na holení!
Za těmito stoly se cestující musí rozdělit do dvou řad - mužské a ženské, protože přichází další fáze kontroly - šacování. Netuším, proč je tady tahle několikanásobná kontrola, když už jsme jednou klasickou kontrolou prošli!!!
(Pozn. Tom: Takto se uměle zvyšuje zaměstnanost... 15 lidí na 1 odlet => fakt super:( A aspoň víme, kam že to jdou ty 2 dolary, že?:))
Sedadla v tomhle prvním letu jsme měli oddělená přes uličku a řadu před únikovým východem...kde však seděla malá holčička (to není přípustné). Takže nás stevard požádal, abychom si s ní a její matkou vyměnili sedadla... Alespoň jsme tedy seděli vedle sebe.
Let do Miami trval 2h 20min a protože má Miami hodinový časový posun oproti Kostarice, tak jsme doletěli zase až za tmy (v 17:20). Stejně jako minule jsme i tentokrát museli projít přes imigrační.
Nevím, zda to mají ti úředníci v popisu práce, nebo zda je to baví, ale už zase se mnou ten chlápek flirtoval (kecy o tom, že české holky jsou ty nejkrásnější na světě, že chce jet do Prahy - aby si tam našel přítelkyni apod. No a když se zeptal, zda letím sama a já ukázala na Toma, že ne, tak toho nechal :-)).
(Pozn. Tom: Njn, co naplat. Má samozřejmě pravdu - české holky JSOU nejkrásnější:P)
V Miami jsme měli na přestup 3h, což jsme si zkrátili stáním fronty na imigračním, večeří v Burger Kingovi (ačkoli jsme si dali jen jedno menu, tak jsme se z něj bohatě najedli oba dva :-)) a procházkou přes celé letiště.
Asi hodinu a půl před odletem jsme konečně dorazili k bráně. Tenhle let jsme tentokrát měli s American Airlines (AA) a ne s British Airways (BA), takže jsme byli docela zvědaví, jaké to bude...a že to bylo.
Asi hodinu před plánovaným odletem začali hlásit, že se na našem letadle provádějí nějaké testy, a proto bude nástup do letadla odložen. Asi půl hodiny před plánovaným odletem tvrdili, že budeme mít 15-30 min zpoždění...a v době plánovaného odletu nám oznámili zprávu večera - naše letadlo nebylo schopno letu a hledali nám náhradní.
Super! Podařilo se jim "najít" letadlo, které právě přiletělo z Chicaga. Problém byl, že nový plánovaný čas odletu se posunul 0:30 (místo 21:30) - paráda... Posunem odletu o 3 hodiny jsme totiž najednou měli na přestup v Londýně celých 14 minut. Takže nám nezbylo nic jiného než vyrazit k přepážce American Airlines a nechat si přebookovat letenky. Další možný let z Londýna byl v 19h s příletem do Prahy ve 22h (tedy o 4,5h později!). Viva American Airlines!!!
A pak nastal další problém - v dnešní době se počítá s tím, že všichni mají mobil nebo počítač, takže když se něco podobného stane, tak o tom prostě dají všem vědět... my ovšem tuhle možnost neměli. Naštěstí jsou na tomhle světe ještě stále hodní a milí lidé, takže jsem uprosila jednu paní, aby mi půjčila svůj notebook a napsala jsem domů mail s našimi letištními patáliemi...
Do letadla jsme se dostali před půlnocí a něco po čtvrt na jednu jsme konečně odstartovali. Letadlo AA bylo výrazně menší než to, se kterým jsme letěli před 2,5 týdny...a taky bylo hůře vybavené - televizky byly malinké a společné pro všechny (byl to Boeing). Ale měl to být noční přelet, takže jsem koukla jen na jeden film a zbytek stejně jako Tom prospala. Usínala jsem ale s dobrým pocitem - kapitán hlásil, že let bude krátký, že nepotrvá ani 9 hodin a že v Londýně budeme ve 13:15... To by znamenalo, že bychom stihli původní letadlo do Prahy!
Nad Londýn jsme se opravdu dostali v jednu hodinu odpoledne, ale protože Heathrow je super vytížené letiště, tak jsme nad ním skoro půlhodiny kroužili, než jsme mohli přistát. K letištnímu tubusu nás připojili 45min před odletem našeho dalšího letadla.
V tubusu čekali zaměstnanci AA, aby pomohli pasažérům našeho letu s jejich přestupy...pomoc, kterou poskytli nám, byla, že jsme stáním ve frontě ztratili 5min jen proto, abychom dostali ty stejné přebookobané letenky jako v Miami. Takže jsme začali utíkat...(40min do odletu!) U bezpečnostní kontroly jsme dostali přednost (35min do odletu!) a k naší bráně jsme dorazili 10min před plánovaným odletem. Naštěstí jsme měli letadlo bez tubusu - s dopravou k němu autobusy, takže všichni cestující ještě čekali u brány.
A tady na nás čekalo další překvapení :-) Naše letenky byly neplatné! Nepočítali, že to stihneme, a tak nás dali na ten let v 19h... Ještě, že paní u brány byla moc milá! Pár telefonátů a byli jsme na palubě... Nemuseli jsme tedy tvrdnout na dalším letišti další 4 hodiny! Tohle byla naše nejkratší návštěva Londýna ever.
Domů, do Prahy, jsme přijeli načas. My ano, ale naše krosny bohužel ne! Už jsme se ani nedivili, takže jsme vyrazili k přepážce společnosti Menzies a reklamovali naše zavazadla. Snad nám někdy dorazí....
Naše cesta začala se 4 zavazadly a skončila návratem bez jediného...tomu se říká 100% úspěšnost :-)
Na letišti čekal táta a přinesl nám ten nej dárek na uvítanou - teplé zimní bundy!
TIPS:
Půjčovna aut Avanti (U-Save) - NEdoporučujeme! Rezervace na jejich www je totiž špatně, připočítají si cca 40-50%!
Letecká společnost British Airways - doporučujeme!
Letecká společnost American Airlines - NEdoporučujeme!!! Je to typicky americká společnost...se vším všudy.
Na přestup v Miami (pokud nebudete muset pro zavazadla a znovu jít na check-in) je potřeba cca 1,5h.
Na přestup v Londýně (pokud nebudete muset pro zavazadla a znovu jít na check-in) je potřeba minimálně 1h. Pokud ale letíte z jiného terminálu, než jste přijeli, pak alespoň 1,5-2h.
Po výborné snídani v hotelu jsme se vydali na nákup "suvenýrů" - aneb koupit si domů nějaký ten kostarický rum (sedmiletý Centenario) a pár pálivých sals na dochucení jídel...
O půl jedenácté jsme opustili hotel, abychom včas vrátili auto a stihli letadlo. Po zkušenostech s půjčením auta jsme očekávali komplikované vrácení a taky že bylo... účtují si naprosto všechno, za všechno více, než inzerují na webu a nejsou ochotni se s vámi ani pořádně bavit.
(Pozn. Tom: Pokud si do rezervace napíšete, že auto vrátíte v 11:00 (půjčení v 9:00), počítejte, že budete platit (ačkoli v rezervaci byla cena X) ještě o 2 hodiny navíc!!! Ne, opravdu v rezervaci o tom nebyl ani zmínka, tj. počítali jsme, že jsou již započítané v ceně...)
Pro příště alespoň víme, že služby společnosti Avanti (U-Save) už nikdy nevyužijeme. Nakonec jsme ale všechno vyřešili, auto vrátili a Avanti nás odvezlo na letiště.
Tam nás čekala ještě poslední platba - ve všech zemích střední Ameriky se platí odletová taxa (s jejím placením jsme naštěstí počítali). Nicméně to, proč se platí, nás překvapilo a pobavilo...no, uznejte, nepobavilo by vás to taky?
 |
| 26 USD/os + ještě 2 USD/os za to, že projdete rentgenem a bezpečnostním rámem ... A nejvtipnější je poslední částka - 1 USD je věnován na rozšiřování a modernizaci dalších kostarických letišť... :-) |
 |
| Mezinárodní letiště San José Juan Santamaría |
Za těmito stoly se cestující musí rozdělit do dvou řad - mužské a ženské, protože přichází další fáze kontroly - šacování. Netuším, proč je tady tahle několikanásobná kontrola, když už jsme jednou klasickou kontrolou prošli!!!
(Pozn. Tom: Takto se uměle zvyšuje zaměstnanost... 15 lidí na 1 odlet => fakt super:( A aspoň víme, kam že to jdou ty 2 dolary, že?:))
Sedadla v tomhle prvním letu jsme měli oddělená přes uličku a řadu před únikovým východem...kde však seděla malá holčička (to není přípustné). Takže nás stevard požádal, abychom si s ní a její matkou vyměnili sedadla... Alespoň jsme tedy seděli vedle sebe.
Let do Miami trval 2h 20min a protože má Miami hodinový časový posun oproti Kostarice, tak jsme doletěli zase až za tmy (v 17:20). Stejně jako minule jsme i tentokrát museli projít přes imigrační.
Nevím, zda to mají ti úředníci v popisu práce, nebo zda je to baví, ale už zase se mnou ten chlápek flirtoval (kecy o tom, že české holky jsou ty nejkrásnější na světě, že chce jet do Prahy - aby si tam našel přítelkyni apod. No a když se zeptal, zda letím sama a já ukázala na Toma, že ne, tak toho nechal :-)).
(Pozn. Tom: Njn, co naplat. Má samozřejmě pravdu - české holky JSOU nejkrásnější:P)
 |
| Pexeso na letišti v Miami :-) |
Asi hodinu před plánovaným odletem začali hlásit, že se na našem letadle provádějí nějaké testy, a proto bude nástup do letadla odložen. Asi půl hodiny před plánovaným odletem tvrdili, že budeme mít 15-30 min zpoždění...a v době plánovaného odletu nám oznámili zprávu večera - naše letadlo nebylo schopno letu a hledali nám náhradní.
Super! Podařilo se jim "najít" letadlo, které právě přiletělo z Chicaga. Problém byl, že nový plánovaný čas odletu se posunul 0:30 (místo 21:30) - paráda... Posunem odletu o 3 hodiny jsme totiž najednou měli na přestup v Londýně celých 14 minut. Takže nám nezbylo nic jiného než vyrazit k přepážce American Airlines a nechat si přebookovat letenky. Další možný let z Londýna byl v 19h s příletem do Prahy ve 22h (tedy o 4,5h později!). Viva American Airlines!!!
A pak nastal další problém - v dnešní době se počítá s tím, že všichni mají mobil nebo počítač, takže když se něco podobného stane, tak o tom prostě dají všem vědět... my ovšem tuhle možnost neměli. Naštěstí jsou na tomhle světe ještě stále hodní a milí lidé, takže jsem uprosila jednu paní, aby mi půjčila svůj notebook a napsala jsem domů mail s našimi letištními patáliemi...
Do letadla jsme se dostali před půlnocí a něco po čtvrt na jednu jsme konečně odstartovali. Letadlo AA bylo výrazně menší než to, se kterým jsme letěli před 2,5 týdny...a taky bylo hůře vybavené - televizky byly malinké a společné pro všechny (byl to Boeing). Ale měl to být noční přelet, takže jsem koukla jen na jeden film a zbytek stejně jako Tom prospala. Usínala jsem ale s dobrým pocitem - kapitán hlásil, že let bude krátký, že nepotrvá ani 9 hodin a že v Londýně budeme ve 13:15... To by znamenalo, že bychom stihli původní letadlo do Prahy!
 |
| Sluneční záře nad Londýnem |
V tubusu čekali zaměstnanci AA, aby pomohli pasažérům našeho letu s jejich přestupy...pomoc, kterou poskytli nám, byla, že jsme stáním ve frontě ztratili 5min jen proto, abychom dostali ty stejné přebookobané letenky jako v Miami. Takže jsme začali utíkat...(40min do odletu!) U bezpečnostní kontroly jsme dostali přednost (35min do odletu!) a k naší bráně jsme dorazili 10min před plánovaným odletem. Naštěstí jsme měli letadlo bez tubusu - s dopravou k němu autobusy, takže všichni cestující ještě čekali u brány.
A tady na nás čekalo další překvapení :-) Naše letenky byly neplatné! Nepočítali, že to stihneme, a tak nás dali na ten let v 19h... Ještě, že paní u brány byla moc milá! Pár telefonátů a byli jsme na palubě... Nemuseli jsme tedy tvrdnout na dalším letišti další 4 hodiny! Tohle byla naše nejkratší návštěva Londýna ever.
 |
| Po západu slunce někde nad Německem... |
Naše cesta začala se 4 zavazadly a skončila návratem bez jediného...tomu se říká 100% úspěšnost :-)
Na letišti čekal táta a přinesl nám ten nej dárek na uvítanou - teplé zimní bundy!
TIPS:
Půjčovna aut Avanti (U-Save) - NEdoporučujeme! Rezervace na jejich www je totiž špatně, připočítají si cca 40-50%!
Letecká společnost British Airways - doporučujeme!
Letecká společnost American Airlines - NEdoporučujeme!!! Je to typicky americká společnost...se vším všudy.
Na přestup v Miami (pokud nebudete muset pro zavazadla a znovu jít na check-in) je potřeba cca 1,5h.
Na přestup v Londýně (pokud nebudete muset pro zavazadla a znovu jít na check-in) je potřeba minimálně 1h. Pokud ale letíte z jiného terminálu, než jste přijeli, pak alespoň 1,5-2h.
čtvrtek 24. listopadu 2011
Den 16: Alajuela
Noc v Cartágu byla pohodová, jen ráno nepatřilo k těm nejklidnějším - hotel byl totiž hned u hlavní cesty a poblíž autobusového nádraží, takže kolem 6.hodiny ranní začal rámus. Kostaričané mají totiž velmi nepříjemný zvyk používat velice často klakson...
Tohle ráno jsme neměli kam spěchat - náš původní plán byla cesta na sopku Irazú, ale počasí nám náš plán zkazilo. Celou noc jako obvykle pršelo a dešti očividně někdo zapomněl říct, že už je ráno a že má přestat...a jelikož kromě deště byla i hodně nízká oblačnost, tak nemělo vůbec smysl na Irazú jezdit. Takže jsme plán museli změnit (ještě že jsme tak flexibilní cestovatelé =)).Rozhodli jsme se, že když jsme 2 týdny koukali hlavně po přírodě, tak teď budeme koukat po městech. Cartágo jsme si už prochodili, takže naším dalším cílem se stala Alajuela.
Bohužel, tím padla poslední šance vidět některý ze sopečných kráterů, kterých je v Kostarice dost. Prostě nám zrovna na tohle nepřálo celou dovolenou počasí, takže sopky Turrialba, Poás i Irazú pro nás zůstaly zahaleny v mlze. (A aspoň máme důvod se do Kostariky vrátit :-))
Tím, že jsme takhle změnili plán jsme ani neměli kam spěchat. Před námi byl jen asi 40km dlouhý přejezd přes San José do Alajuely. Po minulé (naší první) zkušenosti s průjezdem San José po Panamericaně jsme se tentokrát rozhodli vzít to po objezdu, což se ukázalo jako skvělé rozhodnutí. Cesta byla mnohem plynulejší, klidnější a hlavně rychlejší...během necelé hodiny jsme byli v Alajuele. Tu už jsme tentokrát projeli bez nejmenších potíží a dorazili k hotelu Pacandé...aneb končili jsme náš výlet tam, kde jsme jej začali. :-)
Ubytovali jsme se a vydali se na prohlídku města. Alajuela je jedno z největších kostarických měst, přesto i na naše poměry město poněkud malinké - má asi 50 000 obyvatel. A popravdě, bylo to jedno z nejhezčích měst, která jsme v Kostarice navštívili. Prochodili jsme jej snad celé - navštívili jsme snad všechny parky a kostely, podařilo se nám objevit fotbalový stadion (Alajuela je mistrem kostarické fotbalové ligy a zrovna se chystala na zápas se San José, tedy něco jako naše derby Sparta-Slavia) a taky muzeum.
Muzeum Juana Santamaríi se nachází v budově bývalé věznice a tvoří jej jenom 3 místnosti. Něco málo o kostarické minulosti se tam dozvíte, ale moc od toho nečekejte. Zvenku budova opravdu vypadá jako menší pevnost s věžičkami v rozích, ale zevnitř je zrekonstruovaná a slouží jako kulturní centrum. V místnostech muzea jsou hlavně obrazy a nějaké texty, které vypráví příběh kostarického národního hrdiny, vojína Juana Santamaríi, který pomohl vyhrát bitvu proti Američanům. Nás nejvíc zaujaly ty věžičky, ze kterých mohl být překrásný výhled jak na Alajuelu, tak na San José, bohužel ale byly všechny vstupy na ně zamřížované... :-(
Celý den (a vlastně celý týden) jsme všude viděli reklamy na "Black Friday" - aneb kostarickou verzi amerického svátku Dne díkůvzdání, který nabízí velké slevy snad na úplně každý druh zboží. Ty slevy byly od 20% do 70%.
Na večeři jsme se domluvili s Tomovým kamarádem Wijbrandem, který nás vyzvedl u hotelu a vzal nás do typického kostarického podniku - Rosti Pollos. Dali jsme si tam několik místních specialit - netuším, co to všechno bylo, ale bylo to moc dobré :-) Samozřejmě jsme na Wijbranda měli hromadu otázek o Kostarice - ptali jsme se na všechno, co jsme zažili a čemu jsme nerozumněli; na to, jak to v Kostarice funguje a nefunguje...a on nám trpělivě odpovídal.
Po několika hodinách velice příjemné konverzace jsme se vydali zpátky do hotelu - přeci jen, potřebovali jsme se pořádně vyspat na tu dlouhou cestu domů...
TIPS:
Ubytování - Hotel Pacandé, Alajuela, www.hotelpacande.com, 30 USD/pokoj se společným soc.zařízením a snídaní. Hotel Pacandé je vklíněn mezi 2 další hotýlky. Jeho výhody:
Tohle ráno jsme neměli kam spěchat - náš původní plán byla cesta na sopku Irazú, ale počasí nám náš plán zkazilo. Celou noc jako obvykle pršelo a dešti očividně někdo zapomněl říct, že už je ráno a že má přestat...a jelikož kromě deště byla i hodně nízká oblačnost, tak nemělo vůbec smysl na Irazú jezdit. Takže jsme plán museli změnit (ještě že jsme tak flexibilní cestovatelé =)).Rozhodli jsme se, že když jsme 2 týdny koukali hlavně po přírodě, tak teď budeme koukat po městech. Cartágo jsme si už prochodili, takže naším dalším cílem se stala Alajuela.
Bohužel, tím padla poslední šance vidět některý ze sopečných kráterů, kterých je v Kostarice dost. Prostě nám zrovna na tohle nepřálo celou dovolenou počasí, takže sopky Turrialba, Poás i Irazú pro nás zůstaly zahaleny v mlze. (A aspoň máme důvod se do Kostariky vrátit :-))
Tím, že jsme takhle změnili plán jsme ani neměli kam spěchat. Před námi byl jen asi 40km dlouhý přejezd přes San José do Alajuely. Po minulé (naší první) zkušenosti s průjezdem San José po Panamericaně jsme se tentokrát rozhodli vzít to po objezdu, což se ukázalo jako skvělé rozhodnutí. Cesta byla mnohem plynulejší, klidnější a hlavně rychlejší...během necelé hodiny jsme byli v Alajuele. Tu už jsme tentokrát projeli bez nejmenších potíží a dorazili k hotelu Pacandé...aneb končili jsme náš výlet tam, kde jsme jej začali. :-)
Ubytovali jsme se a vydali se na prohlídku města. Alajuela je jedno z největších kostarických měst, přesto i na naše poměry město poněkud malinké - má asi 50 000 obyvatel. A popravdě, bylo to jedno z nejhezčích měst, která jsme v Kostarice navštívili. Prochodili jsme jej snad celé - navštívili jsme snad všechny parky a kostely, podařilo se nám objevit fotbalový stadion (Alajuela je mistrem kostarické fotbalové ligy a zrovna se chystala na zápas se San José, tedy něco jako naše derby Sparta-Slavia) a taky muzeum.
 |
| Kostel v Parque Central |
 |
| Socha - Juan Santamaría |
 |
| Muzeum |
Na večeři jsme se domluvili s Tomovým kamarádem Wijbrandem, který nás vyzvedl u hotelu a vzal nás do typického kostarického podniku - Rosti Pollos. Dali jsme si tam několik místních specialit - netuším, co to všechno bylo, ale bylo to moc dobré :-) Samozřejmě jsme na Wijbranda měli hromadu otázek o Kostarice - ptali jsme se na všechno, co jsme zažili a čemu jsme nerozumněli; na to, jak to v Kostarice funguje a nefunguje...a on nám trpělivě odpovídal.
Po několika hodinách velice příjemné konverzace jsme se vydali zpátky do hotelu - přeci jen, potřebovali jsme se pořádně vyspat na tu dlouhou cestu domů...
TIPS:
Ubytování - Hotel Pacandé, Alajuela, www.hotelpacande.com, 30 USD/pokoj se společným soc.zařízením a snídaní. Hotel Pacandé je vklíněn mezi 2 další hotýlky. Jeho výhody:
- 2 bloky od centra města v klidné ulici, hlídané parkoviště cca 2 bloky daleko
- neustále zamčený hotel, recepce 24h
- velice milý a ochotný personál - rádi za nás dokonce zavolali do autopůjčovny a pomohli nám
- wi-fi i PC s připojením na internet
- vždy 2-3 pokoje sdílejí jednu koupelnu, pokoje s privátní koupelnou jsou za 45USD/pokoj
Muzeum Juan Santamaría - vstupné zdarma, nachází se na severním rohu Parque Central.
Počasí - Wijbrand říkal, že v listopadu je obvykle krásné počasí a že nechápe, jaktože letos celý listopad prší...prý je to divné a rozhodně jsme si prý vybrali dobrý termín...jen špatný (= deštivý) rok. :-)
středa 23. listopadu 2011
Den 15: Od moře, přes Cerro de la Muerte do Cartága
Ráno v Cascada Verde Ecolodge bylo opět jako bychom byli uprostřed džungle. Od Viktora, majitele chaty jsme ke snídani dostali výborný čerstvý nápoj - nějaký džus či co to bylo (bohužel název si nepamatuju)...a ráno nám pomalu a v klidu utíkalo - u toho jsme pozorovali a poslouchali přírodu...kolem nás proletělo několik druhů všemožných ptáků - jediný druh, kterého jsme poznali byl tukan :-).
Z téhle pohody se nám hned tak nechtělo, takže jsme se za doprovodu místních vydali na pláž Národního parku Marino Ballena. Místní nám ukázali cestu, jak se dostat na pláž (legálně) a nemuset platit vstupné.
Parque Nacional Marino Ballena chrání především moře, protože tam každoročně připlouvají velryby - jejich sezóna už pro tento rok ale skončila a tak byla kilometr dlouhá a několik desítek metrů široká pláž naprosto prázdná. Za krásného slunečného počasí to bylo super rozloučení se s Pacifickým oceánem.
Mysleli jsme, že na zbytek odpoledne máme naplánovaný přejezd. Z Uvity do San José vedou 2 cesty - jedna po tzv. Costanera Sur vede podél pobřeží až k Puntarenas a druhá, Panamericana, vede přes hory. Jelikož po Costanera Sur jsme do Uvity přijeli, tak jsme chtěli vyzkoušet tu druhou cestu. Místní, kterých jsme se na cestu přes Panamericanu ptali, nás ovšem docela slušně vyděsili. Říkali nám, že cesta po Panamericaně je hodně špatná; že je velmi úzká, na pokraji srázů a mnohdy se tam 2 auta vedle sebe ani nevejdou; že je tam šílená mlha, takže není vidět ani na metr dopředu; že to pojedeme minimálně 6 hodin a hlavně, že je tam strašně moc smrtelných nehod, takže prý určitě umřeme... No, vyděsili nás slušně, ale my jsme povahy odvážné, takže jsme sice chvilku zvažovali cestu po Costanera Sur, ale nakonec vyhrála Panamericana...
No, celých 150 km (cca 3h) jsme čekali, kdy se ta klasická kostarická cesta změní na tu avizovanou cestu smrti...ale ono se nic nestalo. Ano, sem tam tam byly díry; ano, sem tam byla mlha, ale vidět pořád bylo; ne, nebyla to úzká cesta pro jedno auto na pokraji srázu...a hlavně tam skoro nebyl provoz. Takže naši místní rádci očividně dost přeháněli! :-)
Tuhle cestu po Panamericaně jsme si vybrali i proto, že jsme se chtěli projet po nejvýše položené kostarické silnici - úsekem, který se jmenuje Cerro de la Muerte (čti Sero de la Muerte = Hora smrti) a dosahuje výšky 3491 m.n.m. To pro nás znamenalo během pouhých pár hodin vystoupat od nuly a krásného teplého počasí u Pacifického pobřeží do více než tří tisícové výšky, mlhy a deště...tak co, blížil se konec dovolené a doma měli něco kolem nuly, tak jsme to brali jako teplotní přípravu na návrat domů :-) Zároveň, když bychom měli více štěstí jsme z Cerro de la Muerte mohli vidět i nejvyšší kostarickou horu - Cerro Chiripó. Bohužel, ani tentokrát nám na horách počasí nepřálo a horu jsme neviděli...
Po asi 100 km nás čekal už jen sjezd s krásným výhledem na centrální údolí a město Cartágo, které se stalo naším dalším cílem. Ubytovali jsme se v hotelu San Francisco, téměř v centru bývalého hlavního města - nejvtipnější na tomhle hotelu bylo to, že recepce byla v porno videopůjčovně.
Jelikož jsme přejezd zvládli mnohem rychleji, tak jsme měli před sebou celé volné odpoledne, které jsme strávili chozením po Cartágu. Cartágo, hlavní město Kostariky až do roku 1823, má ovšem jen 2 atrakce. Tou první jsou Las Ruinas neboli ruiny kostela Iglesia de la Parroguía, které jsou na hlavním náměstí Parque Central. Jsou to ruiny kostela, jenž několikrát spadl při zemětřesení až jej nakonec kostaričané přestali opravovat a nechali ty ruiny chátrat. Druhou atrakcí je katedrála Basílica de Nuestra Señora de los Ángeles, která ukrývá sošku svaté patronky Kostariky, La Negritu.
Po náročném dni jsme prchli na večeři do známých končin - poprvé jsme tady navštívili McDonald`s a před spaním ještě cvičili španělštinu u hotelové televize...
TIPS:
Ubytování - Hotel San Francisco, Cartágo, 30 USD/pokoj/noc s privátním sociálním zařízením. Hotel se nachází 2 bloky na sever od Parque Central a pak 2 bloky na západ. Pokoje jsou velké - v každém jsou 3 postele, takže se tam vejde cca 5-6 lidí.
Parque Nacional Marino Ballena - vstupné 10 USD/os. Pokud chcete na pláž a nechcete platit vstupné, tak postupujte podle tohoto návodu: při cestě z Dominicalu do Uvity odbočte doprava až před Cabinas Gato (asfaltová cesta). Asi po půl kilometru odbočte doleva na štěrkovou/prašnou cestu - odbočka je směrována na Flutterby House a po ní pokračujte stále rovně. Cesta končí prakticky na pláži...Tudy na pláž chodí místní a jsou na to zvyklí, takže byste s tím neměli mít problém.
 |
| Vidíte toho tukana??? :-) |
Parque Nacional Marino Ballena chrání především moře, protože tam každoročně připlouvají velryby - jejich sezóna už pro tento rok ale skončila a tak byla kilometr dlouhá a několik desítek metrů široká pláž naprosto prázdná. Za krásného slunečného počasí to bylo super rozloučení se s Pacifickým oceánem.
 |
| Parque Nacional Marino Ballena |
 |
| Pláž v národním parku Marino Ballena |
No, celých 150 km (cca 3h) jsme čekali, kdy se ta klasická kostarická cesta změní na tu avizovanou cestu smrti...ale ono se nic nestalo. Ano, sem tam tam byly díry; ano, sem tam byla mlha, ale vidět pořád bylo; ne, nebyla to úzká cesta pro jedno auto na pokraji srázu...a hlavně tam skoro nebyl provoz. Takže naši místní rádci očividně dost přeháněli! :-)
 |
| údolí Valle El General |
 |
| Cerro de la Muerte |
 |
| Panamericana |
 |
| Pohled z Panamericany na Valle Central (centrální údolí) a Cartágo |
 |
| Las Ruinas |
 |
| Basílica de Nuestra Señora de los Ángeles |
 |
| soška La Negrita |
TIPS:
Ubytování - Hotel San Francisco, Cartágo, 30 USD/pokoj/noc s privátním sociálním zařízením. Hotel se nachází 2 bloky na sever od Parque Central a pak 2 bloky na západ. Pokoje jsou velké - v každém jsou 3 postele, takže se tam vejde cca 5-6 lidí.
Parque Nacional Marino Ballena - vstupné 10 USD/os. Pokud chcete na pláž a nechcete platit vstupné, tak postupujte podle tohoto návodu: při cestě z Dominicalu do Uvity odbočte doprava až před Cabinas Gato (asfaltová cesta). Asi po půl kilometru odbočte doleva na štěrkovou/prašnou cestu - odbočka je směrována na Flutterby House a po ní pokračujte stále rovně. Cesta končí prakticky na pláži...Tudy na pláž chodí místní a jsou na to zvyklí, takže byste s tím neměli mít problém.
 |
| Odbočka na Flutterby House - na pláž NP Marino Ballena |
úterý 22. listopadu 2011
Den 14: Národní park Manuel Antonio
Dnešní den mělo být krásně - svítit sluníčko a být teplo, abychom mohli vyrazit do národního parku Manuel Antonio. Místo toho jsme se probudili do deště...takže jsme v klidu posnídali na terase, zkoukli Přátele a čekali až déšť ustane. Kolem 9am se tak opravdu stalo a my mohli vyrazit. Spolu s námi zamířily do parky davy turistů - tolik jsme jich snad za celou dobu nepotkali. Téměř všichni turisti si zaplatili místní průvodce, kteří s sebou měli teledalekohledy a snad 1,5-2m vysoké stativy, se kterými se zastavovali snad každých 10 m a hledali ptáky ve větvích stromů. My postupně předběhli snad všechny, kdo se do parku dostal před námi až jsme po 15minutách chůze dorazili na první pláž - Playa Manuel Antonio.
Takhle ráno nebyl na pláži téměř nikdo. Playa Manuel Antonio je krásná bílá pláž nad kterou se sklání palmy...nádhera. Po chvilce procházení se po pláži dorazili první zvířecí návštěvníci - mývalové a nad hlavami nám poskakují malpy kapucínské.
My ale nechtěli čekat na ty davy turistů a tak jsme vyrazili na procházku džunglí, která se nachází na výběžku Punta Catedral. Ta trasa má sice jenom 1,5 km, ale po dešti byla celá rozmáčenná, bahno úplně všude a klouzalo to, jako o život.
Cestou jsme viděli krásnou přírodu, výhledy na Pacifický oceán, zvířátka - např. středoamerické aguti nebo motýlka morphu. Cesta končí na miniaturní plážičce, kde jsme odpočívali zaposlouchaní do mořského příboje. Odtud jsme se dostali zpět na Playa Manuel Antonio, kde se mi stala taková malá nemilá příhoda - zezadu se ke mně přiblížil mýval a asi jsem k nakousnutí či co, protože si do mě kousl :-) Potom jsme pokračovali kolem Playa Espadilla Sur k východu. Na téhlé stezce jsme potkali strom, o kterém jsme do té doby hodně slyšeli - jmenuje se Manzanillo de Playa a není radno se jej dotýkat. Celý strom totiž vypouští jedovaté toxiny...
Když jsme dorazili k východu, zjistili jsme, že se jedná o bývalý hlavní vchod do parku, který je hned vedle řeky, kterou není možné v této době přebrodit. Proto tam jsou loďky, které za poplatek turisty přepraví na druhou stranu řeky. Tohle tahání peněz z turistů nepodporujeme (zvláště po tom, co se nám stalo), a tak jsme se vraceli stejnou cestou přes obě pláže k novému hlavnímu vstupu do parku. A ještě, že jsme to udělali...
U pláže Playa Manuel Antonio se mezitím vyrojila zvířata - aguti, nosál koati, mývalové a malpy kapucínské...a že jich všech bylo! Focením a pozorováním jsme strávili snad hodinku :-) A od té chvíle jsme maply potkávali na každém rohu :-)
Z NP Manuel Antonia jsme se vrátili zpět do Cabinas, vzali si své věci, rozloučili se s milým Josém "Pura Vida" a vydali se na jih. Naším dalším cílem bylo malé městečko Uvita na okraji národního parku Marino Ballena. K ubytování jsme si předem vybrali Cascada Verde Ecolodge...nicméně najít jej nám trvalo asi hodinu. Šipky žádné a cesty neznačené... tahle chata patřící Španělovi Viktorovi je sice hodně daleko od pláže (cca 45min chůze), ale je to naprosto úžasná oáza klidu. Ještě než se setmělo, tak se začaly ozývat opice - vřešťani, prolétali kolem nás tukani...bylo tam prostě krásně!
Viktor je trochu šílený Španěl (58 let), který v 16 letech nastoupil na loď jako námořník a během 30 let procestoval většinu světa. Přesto zůstal celý život socialistou...Překvapil nás svou pohostinností - pozval nás na večeři, zapůjčil nám svůj osobní notebook a kromě těch řečí o úchvatném Sovětském svazu to byl velice příjemný večer.
TIPS:
Ubytování - Cascada Verde Ecolodge, Uvita, http://www.cascadaverdelodge.com/, 35 USD/pokoj s privátním soc.zařízením a snídaní.
Cesta do Cascada Verde Ecolodge - při příjezdu po Costanera Sur od Dominicalu je hned při vjezdu do vesnice po pravé straně benzínka a 150m za ní po levé straně banka (Banco Nacional nebo Banco Costa Rica). Před bankou odbočte doleva a jeďte rovně po prašné cestě. Projedete kolem hřbitova a za ním je prudká zatáčka nahoru doleva - tam odbočte. Pokračujte rovně až dojedete k modré budově cisterny -za ní opět zahněte doleva a po dalších 300m jste tam.
Parque Nacional Manuel Antonio - vstupné 10 USD/os. Cesta je dobře značená, u vchodu stojí průvodci, které si můžete pronajmout za 20 USD/os. V parku najdete několik kratších tras (1-2 km) a máte téměř 100% jistotu, že tam narazíte na malpy kapucínské.
 |
| Playa Manuel Antonio |
 |
| Mlsní mývalové |
 |
| Vodopády na Punta Catedral |
 |
| Playa Espadilla Sur |
 |
| Leguán a v pozadí strom Manzanillo de Playa |
 |
| Malpa kapucínská |
 |
| Malpa kapucínská |
 |
| Válení se v hamace v Cascada Verde Ecolodge |
TIPS:
Ubytování - Cascada Verde Ecolodge, Uvita, http://www.cascadaverdelodge.com/, 35 USD/pokoj s privátním soc.zařízením a snídaní.
Cesta do Cascada Verde Ecolodge - při příjezdu po Costanera Sur od Dominicalu je hned při vjezdu do vesnice po pravé straně benzínka a 150m za ní po levé straně banka (Banco Nacional nebo Banco Costa Rica). Před bankou odbočte doleva a jeďte rovně po prašné cestě. Projedete kolem hřbitova a za ním je prudká zatáčka nahoru doleva - tam odbočte. Pokračujte rovně až dojedete k modré budově cisterny -za ní opět zahněte doleva a po dalších 300m jste tam.
Parque Nacional Manuel Antonio - vstupné 10 USD/os. Cesta je dobře značená, u vchodu stojí průvodci, které si můžete pronajmout za 20 USD/os. V parku najdete několik kratších tras (1-2 km) a máte téměř 100% jistotu, že tam narazíte na malpy kapucínské.
pondělí 21. listopadu 2011
Den 13: Odpočinek na pláži
V pondělí ráno jsme se začínali konečně vzpamatovávat ze sobotního šoku a chtěli jsme si spravit náladu návštěvou parku Manuel Antonio. Bohužel jsme díky tomu všemu zapomněli zkontrolovat, kdy je park otevřen, takže jsme netušili, že je v pondělí zavřeno. Takže jsme se vrátili do našeho pokoje, převlékli se do plavek a vyrazili na pláž. Playa Espadilla sice není určena především ke koupání, protože tam jsou velké a silné vlny, přesto se ve vodě dalo skvěle vyřádit a na sluníčku vyhřát. Takže nás čekal další den nic nedělání a válení se...
Playa Espadilla je veřejná pláž ve vesnici Manuel Antonio, což, jak jsme velice rychle zjistili, je americká turistická vesnička. Proto byl na každém rohu krámek se suvenýry a pohledy. Znovu jsme si teda koupila pohledy, abych je mohla domů poslat.
Odpoledne se zatáhlo, tak jsme vyrazili zpět do Quepos - nakoupit a hlavně na internet...tam jsme pak přečkali snad nejhorší liják, který jsme v Kostarice zažili. V Quepos jsme našli konečně poštu - v Manuel Antoniu žádná pošta není, ale známky tam prodávají (se 30% přirážkou za to, že nejsou pošta) - tak doufám, že ty pohledy někdy domů dorazí :-)
Až déšť ustal, tak jsme se vrátili do našich cabinas, na terásce popíjeli místní pivo Imperial Silver a odpočívali. Před setměním jsme se rozhodli pro ještě jeden malý výlet. V okolí vesničky Manuel Antonia jsou jen 2 veřejné pláže, tak jsme se vydali podívat se na tu druhou - Playa Biesanz.
Odbočka na pláž je na hlavní cestě mezi Quepos a Manuel Antoniem dobře značená, ale dál už se člověk musí orientovat jen pomocí své intuice :-). Nakonec se nám podařilo pláž najít - odbočka na ní je jen pro pěší, takže jsme u cesty zaparkovali auto a vyrazili. Po 5 minutách chůze jsme dorazili na malinkou pláž v zátoce u Punta Quepos - pláž se šedým pískem nabízí klidné moře a výhled na luxusní hotely...
TIPS:
Ubytování - Cabinas Pedro Miguel, Quepos, http://www.cabinaspedromiguel.com/, 30 USD/pokoj s privátním sociálním zařízením (Při pobytu 2 noci jsme platili 30 USD/noc. Pokud bychom zůstali jen jednu noc požadoval José 40-50 USD/noc podle toho, který pokoj bychom si vybrali). Tyto cabinas se nachází asi 1km od fotbalového hřiště v Quepos, směrem do vesnice Manuel Antonio (naproti je zavřený hotel Plinio, kde jsme se původně chtěli ubytovat).
Internet - Ve vesnici Manuel Antonio je internet v internetových kavárnách nehorázně předražen. V Quepos jsme první den platili 650 colonů za hodinu, druhý den jen 500 colonů. V Manuel Antoniu byl internet za 1500 colonů - tedy za trojnásobek.
 |
| Playa Espadilla, Manuel Antonio |
Playa Espadilla je veřejná pláž ve vesnici Manuel Antonio, což, jak jsme velice rychle zjistili, je americká turistická vesnička. Proto byl na každém rohu krámek se suvenýry a pohledy. Znovu jsme si teda koupila pohledy, abych je mohla domů poslat.
Odpoledne se zatáhlo, tak jsme vyrazili zpět do Quepos - nakoupit a hlavně na internet...tam jsme pak přečkali snad nejhorší liják, který jsme v Kostarice zažili. V Quepos jsme našli konečně poštu - v Manuel Antoniu žádná pošta není, ale známky tam prodávají (se 30% přirážkou za to, že nejsou pošta) - tak doufám, že ty pohledy někdy domů dorazí :-)
 |
| Kostarický liják |
 |
| Playa Biesanz |
 |
| Naše cabinas |
TIPS:
Ubytování - Cabinas Pedro Miguel, Quepos, http://www.cabinaspedromiguel.com/, 30 USD/pokoj s privátním sociálním zařízením (Při pobytu 2 noci jsme platili 30 USD/noc. Pokud bychom zůstali jen jednu noc požadoval José 40-50 USD/noc podle toho, který pokoj bychom si vybrali). Tyto cabinas se nachází asi 1km od fotbalového hřiště v Quepos, směrem do vesnice Manuel Antonio (naproti je zavřený hotel Plinio, kde jsme se původně chtěli ubytovat).
Internet - Ve vesnici Manuel Antonio je internet v internetových kavárnách nehorázně předražen. V Quepos jsme první den platili 650 colonů za hodinu, druhý den jen 500 colonů. V Manuel Antoniu byl internet za 1500 colonů - tedy za trojnásobek.
neděle 20. listopadu 2011
Den 12: Hledání cestovatelské nálady
Dnešní noc byla příšerná. Ani jeden z nás nedokázal pořádně usnout, neustále jsme se převalovali a hlavně pořád kontrolovali naše auto. To jsme měli naštěstí zaparkované hned pod oknem na uzamčeném dvoře, nicméně každý zvuk, který se z dvora ozval nás nutil auto kontrolovat... prostě a jednoduše nám všechny ty řeči, co jsme si včera vyslechli, na klidu nepřidaly...
Naštěstí se našemu autíčku nic nestalo - ráno stálo přesně tam, kde jsme jej večer nechali. V klidu jsme sice ještě nebyli, ale zato jsme byli 100% rozhodnutí si zbytek dovolené užít a ještě něco vidět. Když už jsme byli v Puntarenas, tak jsme si říkali, že si to město alespoň projdeme a zjistíme jak vypadá. Puntarenas se nachází na takovém 10km dlouhém výběžku, takže je ideálním místem pro přístav. Proto Puntarenas doslova a dopísmene smrdí rybinou. Možná je to tím, co se nám stalo, možná tomu tak opravdu je - tohle město se nám nelíbilo. Až příliš nám připomínalo naše česká romská ghetta...kromě okolí Plaza Central s místním kostelem je to město ošuntělé, špinavé a ničím zajímavé. Proto nás v něm nic nezdržovalo a my vyrazili na cestu na jih - pryč z tohoto zpropadeného kraje.
Mnohem později jsme se dozvěděli, že máme být rádi, že jsme vůbec přežili - Puntarenas je prý jednou z nejnebezpečnějších oblastí v Kostarice, kde jsou prakticky všichni nezaměstnaní, krádeže jsou na denním pořádku a nikdo rozumný by v celé oblasti nezastavoval...no, škoda, že nám tohle někdo neřekl dřív...
Zamířili jsme tedy na jih, po tzv. Costanera Sur (=jméno cesty vedoucí podél pobřeží). Naším prvním cílem byla řeka Tárcoles u národního parku Carara. Říká se, že vždy se pod mostem přes řeku Tárcoles vyhřívají několikametroví krokodýli...proto se most lidově nazývá Puente de Cocodrilos. A je to pravda - my jich tam viděli 7 a rozhodně měli minimálně 2m na délku, ne-li více (v odhadování velikostí nejsem příliš dobrá ;)). Vyhřívali se jen pár metrů pod námi a od nás je nedělil žádný plot nebo jiná zábrana. Kdokoli z lidí na mostě mohl sejít dolů a s krokodýli se zblízka seznámit... =)
Krokodýli jsou očividně zvyklý na ten mumraj nahoře na mostě, tak mu nevěnovali ani trošku pozornosti. My a ty davy lidí kolem nás, jsme byli naopak unešeni. Někteří krokodýli na nás cenili zoubky, jiní nám ukazovali záda nebo se koupali. :-)
Od Río Tárcoles jsme pokračovali do oblíbeného surfařského střediska Jacó (jedno z mála míst na světě, kde se dá surfovat i v noci, jelikož celá pláž je osvětlena reflektory). Původně jsme chtěli v Jacó zůstat, najít ubytování a válet se na pláži. Staly se ale 3 věci - jednak se nám nelíbila pláž, pak se nám nelíbilo Jacó - první město, kde jsme narazili na věžáky, desetipatrové hotely a vůbec absolutně netypické kostarické prostředí, a jednak jsme nemohli najít pořádné ubytování za rozumnou cenu. Tak jsme se sbalili a pokračovali v cestě na jih (= proto je dobré mít nastudovaného průvodce, člověk aspoň ví, že je něco i o pár kilometrů dál a není nucen zůstat tam, kde se mu nelíbí).
Toužili jsme po klidu a doufali, že nám jej nabídne turistická oblast kolem národního parku Manuel Antonio. Sjezd z Costanera Sur je ve městečku Quepos, ze kterého je to do Manuel Antonia 6-7 km. Cesta mezi těmito dvěma městečky je po obou stranách lemována hotely, které jsou snad všech cenových kategorií. My jsme si na webu našli pěkný hotel a ani nám netrvalo dlouho jej najít. Jediným problémem bylo, že byl zavřený :-( Naproti Hotelu Plinio byla malá cedule upozorňující na cabinas, tak jsme se to rozhodli risknout. Cabinas Pedro Miguel byly zastrčené v zeleni a od hlavní cesty nebyly vidět, což se nám zamlouvalo. José, majitel cabinas, kterého jsme brzo překřtili na José "Pura Vida" (to byla jeho odpověď snad na úplně všechno), nám ukázal několik pokojů, z nichž ten v horním patře s terasou byl naprosto luxusní. My jsme mu naoplátku slíbili, že zůstaneme dvě noci, a tak nám dal i lepší sazbu za pokoj. No, prostě jsme našli ráj na zemi, kde jsme byli naprosto spokojení.
Jediné, co jsme ten den ještě opravdu potřebovali udělat bylo spojit se s domovem a pokusit se pořešit naši ztrátu. Vrátili jsme se do Quepos, našli internetovou kavárnu a konečně se v klidu spojili s domovem a vysvětlili, co se nám stalo...
TIPS:
Ubytování - Cabinas Pedro Miguel, Quepos, http://www.cabinaspedromiguel.com/, 30 USD/pokoj s privátním sociálním zařízením (Při pobytu 2 noci jsme platili 30 USD/noc. Pokud bychom zůstali jen jednu noc požadoval José 40-50 USD/noc podle toho, který pokoj bychom si vybrali). Tyto cabinas se nachází asi 1km od fotbalového hřiště v Quepos, směrem do vesnice Manuel Antonio (naproti je zavřený hotel Plinio, kde jsme se původně chtěli ubytovat).
Parque Nacional Carara - vstupné 10 USD/os.
Puente de Cocodrilos, Río Tárcoles - u Río Tárcoles se dá parkovat ještě před vjezdem na most ve směru od Puntarenas do Quepos. Na druhé straně není místo na parkování, přesto tam auta parkují - to, ale rozhodně nedoporučujeme. Jedná se o hlavní tah na jih a projíždí tudy velké množství kamionů, které by mohly vaše auto poškodit. V minulosti se z aut u tohoto mostu hodně kradlo, takže je tu vždy nějaký policista. Přesto doporučujeme v autě nic nenechávat.
Naštěstí se našemu autíčku nic nestalo - ráno stálo přesně tam, kde jsme jej večer nechali. V klidu jsme sice ještě nebyli, ale zato jsme byli 100% rozhodnutí si zbytek dovolené užít a ještě něco vidět. Když už jsme byli v Puntarenas, tak jsme si říkali, že si to město alespoň projdeme a zjistíme jak vypadá. Puntarenas se nachází na takovém 10km dlouhém výběžku, takže je ideálním místem pro přístav. Proto Puntarenas doslova a dopísmene smrdí rybinou. Možná je to tím, co se nám stalo, možná tomu tak opravdu je - tohle město se nám nelíbilo. Až příliš nám připomínalo naše česká romská ghetta...kromě okolí Plaza Central s místním kostelem je to město ošuntělé, špinavé a ničím zajímavé. Proto nás v něm nic nezdržovalo a my vyrazili na cestu na jih - pryč z tohoto zpropadeného kraje.
Vlevo: doky, Puntarenas
Vpravo: Plaza Central, Puntarenas
Mnohem později jsme se dozvěděli, že máme být rádi, že jsme vůbec přežili - Puntarenas je prý jednou z nejnebezpečnějších oblastí v Kostarice, kde jsou prakticky všichni nezaměstnaní, krádeže jsou na denním pořádku a nikdo rozumný by v celé oblasti nezastavoval...no, škoda, že nám tohle někdo neřekl dřív...
Krokodýli jsou očividně zvyklý na ten mumraj nahoře na mostě, tak mu nevěnovali ani trošku pozornosti. My a ty davy lidí kolem nás, jsme byli naopak unešeni. Někteří krokodýli na nás cenili zoubky, jiní nám ukazovali záda nebo se koupali. :-)
 |
| Pohled na Jacó |
 |
| Výhled z naší terásky, Cabinas Pedro Miguel, Quepos |
TIPS:
Ubytování - Cabinas Pedro Miguel, Quepos, http://www.cabinaspedromiguel.com/, 30 USD/pokoj s privátním sociálním zařízením (Při pobytu 2 noci jsme platili 30 USD/noc. Pokud bychom zůstali jen jednu noc požadoval José 40-50 USD/noc podle toho, který pokoj bychom si vybrali). Tyto cabinas se nachází asi 1km od fotbalového hřiště v Quepos, směrem do vesnice Manuel Antonio (naproti je zavřený hotel Plinio, kde jsme se původně chtěli ubytovat).
Parque Nacional Carara - vstupné 10 USD/os.
Puente de Cocodrilos, Río Tárcoles - u Río Tárcoles se dá parkovat ještě před vjezdem na most ve směru od Puntarenas do Quepos. Na druhé straně není místo na parkování, přesto tam auta parkují - to, ale rozhodně nedoporučujeme. Jedná se o hlavní tah na jih a projíždí tudy velké množství kamionů, které by mohly vaše auto poškodit. V minulosti se z aut u tohoto mostu hodně kradlo, takže je tu vždy nějaký policista. Přesto doporučujeme v autě nic nenechávat.
sobota 19. listopadu 2011
Den 11: Okradeni
Dnešní den začal jako každý jiný, ale skončil nezapomenutelně. Ráno bylo krásně, počasí přímo svádělo k tomu jít na pláž a vykoupat se. Na to jsme ale bohužel neměli čas - čekal nás totiž poměrně náročný přesun na jih, do provincie Puntarenas.
Cesta sice měla "jen" 170 km, ale při maximální povolené rychlosti 60 km/h to trvalo dlouho. Sešlo se to tak, že tuhle trasu jsem řídila já a uznávám, že po dvou hodinách dodržování maximální povolené rychlosti mě ta pomalá jízda už přestala bavit...bohužel jsem si na to vybrala špatný úsek. Takže když jsem místo 80 km/h předjížděla kamion rychlostí cca 120 km/h, tak mě zastavil takový postarší milý policista s tím, že mi musí dát pokutu.
A teď rada pro všechny ženy - v tuhle chvíli se vám vyplatí hrát na city. Nebo alespoň mě se to vyplatilo. Lesklé oči (s Tomem jsme se chvilku předtím trochu chytli, takže jsem byla s to se totálně rozbrečet), roztřesený hlas a pravdomluvnost (opravdu jsem jela tak rychle jen proto, abych předjela ten kamion, a pak jsem začala pomalu zpomalovat...) a možná i to, že jsem měla v pase Mexické studentské vízum, to všechno přispělo k tomu, že mi pan policajt vrátil pas a dal pouze slovní varování. A naše smělá jízda pokračovala dál!
Po dalších asi 50km jsme už začali mít hlad a rozhodli se konečně zastavit někde na oběd. Všechny Sodas byli ale na opačné straně silnice a přejíždět přes Panamericanu, kde jede jedno auto za druhým se mi nechtělo. Nakonec jsem měla štěstí a u jedné Sody, kde zrovna nic nejelo, tak jsem tam zamířila. Zaparkovali jsme auto, jako obvykle v něm nechali všechny věci a šli na oběd. Jídlo v Sodě dostanete prakticky ihned, takže jsme byli do 15min po jídle. A těch 15min stačilo na to, aby nám auto vykradli - teda vzali nám "jenom" malé batohy, kde jsme měli všechny důležité věci...jakmile jsme to zjistili, začali jsme to okamžitě řešit. Já jsem zburcovala celou Sodu, aby zavolali policii, půjčila jsem si tam od někoho mobil a napsala domů, aby nám zablokovali telefony a karty a Tom mezitím obíhal okolí a zkoumal, zda ty batohy někde neschovali, nezahodili apod.
Bohužel...v tomhle jsme měli smůlu...batohy se nenašli.
Policie přijela, na místě nemohli nic udělat, tak nás doprovodili do centra města Puntarenas, kde jsme navštívili kostarickou verzi FBI - O.I.J. (Organismo de Investigación Judicial = Soudní vyšetřovatelství). Strávila jsem tam asi 2h sepisováním policejního protokolu - museli jsme ho totiž sepisovat na třikrát...jistý policista byl totiž pořádně neschopný (např. z mého pasu opsal, že jsem z Bosny a Hercegoviny...no uznejte, República Checa a Bosnia y Hercegovina to zní a vypadá skoro stejně, že? :-)) No, tak nás okradli. Sebrali nám všechno možné - telefony, peněženky i s platebními kartami, sportovní soft-shellové bundy, druhý foťák i s fotkami z termálních lázní u sopky Arenal, hodinky a spoustu dalšího. Naštěstí byli lupiči tak hodní, že nám nechali naše krosny, takže jsme nezůstali bez peněz ani bez oblečení...
Od teď jsme už měli jen pasy, foťák a pár dolarů v kapse...takže už nebylo, co by nám ukradli...ale člověka to zamrzí - že přijde o věci, které má rád a na které si zvykl. Ani mi třeba nevadí, že mi vzali oba telefony...jako spíš to, že jsem přišla o všechny kontakty a fotky apod.
Z policejní stanice jsme odcházeli těsně před pátou odpoledne a rozhodli jsme se ještě jednou zajet na místo činu a podívat se, zda je tam přeci jen někde neodhodili. No, dojeli jsme k Sodě už skoro za tmy a po 10 minutách jsme odjížděli s prázdnou. V Puntarenas jsme se ubytovali a už z hotelu nevylezli.
Byla to příšerná noc, kdy jsme se budili, nemohli pořádně spát, neustále kontrolovali auto a vůbec byli celí vyděšení. Oni nás totiž všichni pěkně vystrašili. Prý nás mohli sledovat už z Tamarinda, že prý turisty často sledují a čekají na svoji příležitost. Nebo nás prý mohli normálně přepadnout, takhle máme prý štěstí, že jsme u toho přímo nebyli apod. A nejhorší byl přístup policie - to se tady normálně stává. Je to naprosto běžné, spousta lidí je tady nezaměstnaná, tak si takhle přivydělává...
No, uznejte, ani vám by se po takovýchto řečech nespalo příliš dobře...
TIPS:
Ubytování - Hotel Cabezas, Puntarenas, 20 USD/pokoj se společným soc.zařízením, 6 USD za parkování v uzavřeném dvoře. Obyčejný hotel s malými pokoji, kabelovou televizí a pouhé 2 bloky od přístavu.
 |
| Všudypřítomné fincas (= plantáže) |
 |
| Most přes ohromnou řeku Tempisque |
Bohužel...v tomhle jsme měli smůlu...batohy se nenašli.
Policie přijela, na místě nemohli nic udělat, tak nás doprovodili do centra města Puntarenas, kde jsme navštívili kostarickou verzi FBI - O.I.J. (Organismo de Investigación Judicial = Soudní vyšetřovatelství). Strávila jsem tam asi 2h sepisováním policejního protokolu - museli jsme ho totiž sepisovat na třikrát...jistý policista byl totiž pořádně neschopný (např. z mého pasu opsal, že jsem z Bosny a Hercegoviny...no uznejte, República Checa a Bosnia y Hercegovina to zní a vypadá skoro stejně, že? :-)) No, tak nás okradli. Sebrali nám všechno možné - telefony, peněženky i s platebními kartami, sportovní soft-shellové bundy, druhý foťák i s fotkami z termálních lázní u sopky Arenal, hodinky a spoustu dalšího. Naštěstí byli lupiči tak hodní, že nám nechali naše krosny, takže jsme nezůstali bez peněz ani bez oblečení...
Od teď jsme už měli jen pasy, foťák a pár dolarů v kapse...takže už nebylo, co by nám ukradli...ale člověka to zamrzí - že přijde o věci, které má rád a na které si zvykl. Ani mi třeba nevadí, že mi vzali oba telefony...jako spíš to, že jsem přišla o všechny kontakty a fotky apod.
Z policejní stanice jsme odcházeli těsně před pátou odpoledne a rozhodli jsme se ještě jednou zajet na místo činu a podívat se, zda je tam přeci jen někde neodhodili. No, dojeli jsme k Sodě už skoro za tmy a po 10 minutách jsme odjížděli s prázdnou. V Puntarenas jsme se ubytovali a už z hotelu nevylezli.
Byla to příšerná noc, kdy jsme se budili, nemohli pořádně spát, neustále kontrolovali auto a vůbec byli celí vyděšení. Oni nás totiž všichni pěkně vystrašili. Prý nás mohli sledovat už z Tamarinda, že prý turisty často sledují a čekají na svoji příležitost. Nebo nás prý mohli normálně přepadnout, takhle máme prý štěstí, že jsme u toho přímo nebyli apod. A nejhorší byl přístup policie - to se tady normálně stává. Je to naprosto běžné, spousta lidí je tady nezaměstnaná, tak si takhle přivydělává...
No, uznejte, ani vám by se po takovýchto řečech nespalo příliš dobře...
TIPS:
Ubytování - Hotel Cabezas, Puntarenas, 20 USD/pokoj se společným soc.zařízením, 6 USD za parkování v uzavřeném dvoře. Obyčejný hotel s malými pokoji, kabelovou televizí a pouhé 2 bloky od přístavu.
pátek 18. listopadu 2011
Den 10: Pláže, pláže a ... želvy!
Tenhle den jsme si opět hodlali užít nic neděláním :-) A myslím, že se nám to celkem vydařilo.
Dopoledne jsme strávili ještě v Playa Hermosa...a že to bylo příjemné dopoledne. Válení se na pláži, chytání bronzu, pozorování veverek a koupání se v moři. No prostě naprostá pohodička. Jinak se to ani nazvat nedá :-)
Během poledne, a tedy tehdy, kdy sluníčko paří nejvíc, jsme se přesunuli do jiného letoviska. Naším dalším cílem bylo Tamarindo.
Tamarindo je oblíbené turistické středisko především mezi americkými turisty a surfaři. Široké a dlouhé pláže, pomalý vstup do vody a krásná příroda kolem. To vše přímo vybízí k tomu, aby se tohle místo stalo turistickým střediskem. Na pláži jsme strávili několik hodin a většinu z toho pozorováním místních krabů. Byla s nimi sranda :-)
Kolem třetí odpoledne se spustil pravidelný liják. Bohužel jsme byli zrovna na cestě z pláže na pokoj, takže jsme trošinku zmokli. Déšť se tady opravdu spustí z ničeho nic a je zajímavé, že na vás prší i když nad vámi je naprosto modrá obloha... Naštěstí bylo do půlhodiny po všem a zase vysvitlo sluníčko a bylo dobře.
Do Tamarinda jsme ale nezamířili jen kvůli plážím, ale hlavně kvůli kožatkám velkým. Kožatky velké jsou největší mořské želvy na světě a dnes patří mezi kriticky ohrožené druhy zvířat. V okolí Tamarinda vznikl národní park, který má za úkol chránit přirozené prostředí želv. Na pevnině zahrnuje národní park především oblast pláží (hlavně Playa Grande), kam želvy připlouvají klást svá vejce.
Konečně jsme zase jednou měli štěstí - v Tamarindu jsme se objevili zrovna v období kladení vajec, takže náš večerní program byl jasný. Zaplatili jsme si výlet do parku s průvodcem. V osm večer nás vyzvedlo auto a dovezlo ke vstupu do parku. Tam jsme se dozvěděli několik základních pravidel - tím asi nejdůležitějším byl absolutní zákaz fotografování - a pak jsme vyrazili na několika hodinovou pouť. Vstup do parku se nachází u ústí poměrně široké řeky a je potřeba tuto řeku plnou krokodýlů překonat. Naštěstí mají průvodci k dispozici lodičky, kterými nás dopravili na druhý břeh a tam už jsme museli po svých. Šli jsme po široké pláži až ke stanovišti strážců parku, nad námi svítily miliony hvězd a pod nohama nám jiskřil plankton a do toho burácel mořský příboj. No prostě romantika :-). Ve stanovišti strážců parku jsme se usadili a čekali...a čekali. Pobřeží parku má několik kilometrů, je tam zakázáno jakkékoli přímé světlo, takže pláže jsou v absolutní tmě osvětlované pouze měsícem. Je to proto, že želvám přímé světlo vadí a nemusely by vylézt z vody klást vajíčka. Na těch několika kilometrech pláží se pohybují jednak strážci parku a jednak vědci, výzkumníci a dobrovolníci, kteří želvy přeměřují, značkují a kontrolují. Ti všichni chodí po plážích celou noc a želvy hledají. Protože se jedná o kriticky ohrožený druh, tak jich za noc nepřiplouvají stovky (jako tomu bylo pravděpodobně před několika stoletími), ale jen pár jedinců za noc (v době, kdy jsme tam byli my, tak připlouvaly tak 2-4 želvy za noc).
My, jako turisti, kteří se jen přijeli podívat na želvičky, jsme museli čekat až nás strážci parku vysílačkou zavolají, že objevili želvu a my se můžeme jít podívat. Přiznávám, že po 2 hodinách čekání jsem už ztrácela naději a říkala si, že jsem zase ve špatný čas na správném místě). Nicméně v tu chvíli se konečně vysílačka ozvala a my vyrazili na cestu. Před námi byly cca 2 km cesty po pláži, které jsme skoro utíkali, jen abychom želvu stihli.
To, že z moře vystoupila želva na břeh poznáte velmi lehce. Zanechává za sebou totiž stopu, u které vás napadne, že tudy se nejspíš přehnal buldozer... :-) prostě a jednoduše, tahle želva nemá nožičky, ale ploutve a zanechává za sebou velkou rýhu v písku.
Když jsme ty 2 km zdolali a uviděli tu ohromnou brázdu, čekala už na nás skupinka dobrovolníků a strážců parku. Želva o nás neměla tušení, nebo nás alespoň ignorovala, a pilně si zadními plouvemi budovala více než půlmetru hlubokou díru, do které posléze kladla vajíčka.
Vědci ji při tom kontrolovali a měřili, takže víme, že tahle naše lady měla 153 cm dlouhý krunýř, vážila asi 250-350 kg a měla cca 20-25 let :-)
Byl to super zážitek, být takhle blízko neuvěřitelnému stvoření...v jeho nejintimnějších chvílích.
Pak už před námi byla jen cesta zpátky, kterou už jsme naštěstí neutíkali. Domů, do postele jsme se dostali až po půlnoci, příjemně unavení :-).
TIPS:
Ubytování - Villas Macondo, Tamarindo, http://www.villasmacondo.com/, 35 USD/pokoj s privátním sociálním zařízením, bazénem, společnou kuchyní, internetem. Villas Macondo je příjemnou oázou v jinak turistickém městečku. Akorát se špatně hledá, protože silnice v Tamarindu vypadjí spíše jako vyježděné cesty na poli. Abyste Villas Macondo našli, tak musíte jet skoro až na konec silnice (silnice končí kruhovým objezdem) hluboko v útrobách městečka. Po levé straně budete mít oražovou budovu-nákupní centrum s obchůdky, lékarnou, bankou atd. Hned za touto budovou zatočte doleva a při první příležitosti opět doleva. Po cca 100m najdete po levé straně Villas Macondo.
Parque Nacional Las Baulas - za vstup do parku se platí 10 USD/os. Za průvodce (jinak se k želvám nedostanete) se pak platí 20 USD/os. Vstup do parku je možný jednak z Tamarinda, jednak z Matapalo. Počet osob, které se danou noc pohybují na pláži je omezen, takže je dobré se hned po příjezdu poptat a zařídit si výpravu...
 |
| Takhle se opalují nebo suší ptáčci v Playa Hermose. Prostě sebou plácnou, rozčepíří si peří a opalují se :-) |
 |
| Veverka snažící se prokousnout kokosový ořech...a kupodivu, povedlo se jí to :-) |
 |
| Tamarindo |
 |
| Kromě pláže plné krabů jsme narazili i na papouščí ráj... |
Do Tamarinda jsme ale nezamířili jen kvůli plážím, ale hlavně kvůli kožatkám velkým. Kožatky velké jsou největší mořské želvy na světě a dnes patří mezi kriticky ohrožené druhy zvířat. V okolí Tamarinda vznikl národní park, který má za úkol chránit přirozené prostředí želv. Na pevnině zahrnuje národní park především oblast pláží (hlavně Playa Grande), kam želvy připlouvají klást svá vejce.
 |
| Západ slunce, Tamarindo |
My, jako turisti, kteří se jen přijeli podívat na želvičky, jsme museli čekat až nás strážci parku vysílačkou zavolají, že objevili želvu a my se můžeme jít podívat. Přiznávám, že po 2 hodinách čekání jsem už ztrácela naději a říkala si, že jsem zase ve špatný čas na správném místě). Nicméně v tu chvíli se konečně vysílačka ozvala a my vyrazili na cestu. Před námi byly cca 2 km cesty po pláži, které jsme skoro utíkali, jen abychom želvu stihli.
To, že z moře vystoupila želva na břeh poznáte velmi lehce. Zanechává za sebou totiž stopu, u které vás napadne, že tudy se nejspíš přehnal buldozer... :-) prostě a jednoduše, tahle želva nemá nožičky, ale ploutve a zanechává za sebou velkou rýhu v písku.
Když jsme ty 2 km zdolali a uviděli tu ohromnou brázdu, čekala už na nás skupinka dobrovolníků a strážců parku. Želva o nás neměla tušení, nebo nás alespoň ignorovala, a pilně si zadními plouvemi budovala více než půlmetru hlubokou díru, do které posléze kladla vajíčka.
Vědci ji při tom kontrolovali a měřili, takže víme, že tahle naše lady měla 153 cm dlouhý krunýř, vážila asi 250-350 kg a měla cca 20-25 let :-)
Byl to super zážitek, být takhle blízko neuvěřitelnému stvoření...v jeho nejintimnějších chvílích.
Pak už před námi byla jen cesta zpátky, kterou už jsme naštěstí neutíkali. Domů, do postele jsme se dostali až po půlnoci, příjemně unavení :-).
TIPS:
Ubytování - Villas Macondo, Tamarindo, http://www.villasmacondo.com/, 35 USD/pokoj s privátním sociálním zařízením, bazénem, společnou kuchyní, internetem. Villas Macondo je příjemnou oázou v jinak turistickém městečku. Akorát se špatně hledá, protože silnice v Tamarindu vypadjí spíše jako vyježděné cesty na poli. Abyste Villas Macondo našli, tak musíte jet skoro až na konec silnice (silnice končí kruhovým objezdem) hluboko v útrobách městečka. Po levé straně budete mít oražovou budovu-nákupní centrum s obchůdky, lékarnou, bankou atd. Hned za touto budovou zatočte doleva a při první příležitosti opět doleva. Po cca 100m najdete po levé straně Villas Macondo.
Parque Nacional Las Baulas - za vstup do parku se platí 10 USD/os. Za průvodce (jinak se k želvám nedostanete) se pak platí 20 USD/os. Vstup do parku je možný jednak z Tamarinda, jednak z Matapalo. Počet osob, které se danou noc pohybují na pláži je omezen, takže je dobré se hned po příjezdu poptat a zařídit si výpravu...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)