Letní mráz na Šumavě

Celý tenhle výlet vznikl naprostou náhodou. Veru někde na Facebooku omylem klikla na akci s názvem 1. ročník festivalu šumavských minipivovarů. Tom se toho chytil okamžitě, já později a nakonec jsme se rozhodli, že to je akce, kterou musíme zkusit. 

Objednali jsme si ubytování ve Vimperku, což je asi 5,5 kilometrů od vesnice Buk pod Boubínem, kde se tahle sláva měla konat. Původně jsme chtěli bydlet přímo v Buku, problém ale byl, že tam nebylo kde bydlet - podle internetu sice nějaký jeden penzion v Buku existuje, ale když panu majiteli zavoláte, zjistíte, že penzion už dávno prodal a že teda z ubytování nic nebude. 

Tom ve Vimperku našel super hotel - jmenuje se Zlatá hvězda, je velice pěkný, vkusně zmodernizovaný a opečovávaný (narozdíl od jiných ubytovacích míst ve Vimperku). 

Do hotelu jsme přijeli v pátek až kolem osmé. Trochu jsme se nějak všichni zdrželi v práci (jo, ty brzké odchody před cestou nám prostě nejdou), takže jsme z Prahy vyjížděli až před šestou. Ale aspoň už byly silnice volnější a průjezdnější. 

Jako lenoši líní jsme se na večeři vydali jenom do hotelové restaurace. Bertík si tam našel kamaráda, se kterým si prostě chtěl hrát za každou cenu a nám tím lehce narušoval zábavu. Po celém pracovním týdnu a po čtvrteční grilovačce u Andy jsme velice rychle odpadli.

Vimperské podhradí

Snídani ve Vimperku jsme si dali v Cukrárně U Jelena - kalorická bomba hned na začátek výletů ;) další asi hodinku jsme strávili procházkou po Vimperku (nějakým omylem se nám podařilo narazit na trasu procházka Vimperkem). Přes Černou bránu jsme se vyšplhali na vimperský zámek a kolem zříceniny hradu Haselburg jsme se zase začali vracet dolů do města. Akorát když jsme byli skoro zpátky u hotelu, tak začalo hrozně pršet. Což pro nás byl signál dát si dvacet :)

Vlevo: Vimperský zámek, vpravo: zřícenina hradu Haselburg

Jakmile přestalo, tak jsme vyrazili na mini výlet. Na procházku po Soumarském rašeliništi. Vyrazili jsme od registračního místa pro sjezd Teplé Vltavy. A tříkilometrovou procházku na střídačku po dřevěných chodnících a bahnem jsme si s Bertem náležitě užili. Zvláště ve chvílích, kdy se Bert rozhodl zkusit, zda mimo chodníčky je pevná zem nebo bažina :) Vrcholem procházky byla devítimetrová rozhledna, odkud jsme měli malé revitalizované rašeliniště jako na dlani. 

Soumarské rašeliniště: chodníčky a rozhledna

Bert

A opět, když už jsme se blížili k cíli, tak začalo pršet. Naštěstí před námi byl vodácký kemp s místním bufetem, takže jsme se schovali pod střechu, dali si malinovku a párky a počkali, než přestane. A pak nastalo peklo pro Berťáka - když se na rašelinivé stezce rozhodl vyválet v kdejakém bahně a bordelu, tak ještě netušil, že v takovém stavu jej do auta nepustíme a že bude muset vyzkoušet, zda Teplá Vltava je opravdu teplá. Okoupal se hezky dočista a aby uschnul a my se posilnili, zamířili jsme do Hostince U Maxů na inzerovaný bramborák s cuketou, na který jsme si s Veru dělaly zálusk už od příjezdu do Soumarského mostu. V hostinci Berťák musel vyštěkat místní kočku, Tom ochutnal nealko pivo Dudák (prý stejně hnusné jako všechna nealko piva) a my si s Veru daly každá dva domácí bramboráky s cuketou potřené česnekem... vynikající domácí záležitost, která nás natolik zmohla, že po návratu do Vimperka jsme si museli dát odpolední siestu. 

Šumavské minipivovary

A pak konečně došlo na to, co celý tenhle výlet způsobilo - 1. ročník festivalu Šumavských minipivovarů v Buku pod. Boubínem. Původně jsme měli v plánu těch 5 kilometrů z Vimperka dojít pěšky, ale po celém dni proměnlivého počasí jsme to nakonec vzdali a vydali se autem. Když jsme vjeli do Buku, tak nic nenasvědčovalo tomu, že se tam nějaký festival koná. Zaparkovali jsme na návsi a k obecnímu úřadu vyrazili pěšky (asi 150m! ;)) a už cestou jsme pochopili, že jdeme správným směrem. Zaplatili jsme vstupné a ocitli se na malinké asfaltové ploše, kde se tísnilo několik píp, jeden stánek s občerstvením, dva dětské skákací hrady, pódium a stan se spoustou dřevěných lavic. No, okamžitě nám bylo jasné, že jsme na klasické vesnické zábavě a měli bychom si dát pozor na to, co říkáme. 

Šumavěnka

Celá akce byla navíc podporovaná místními dobrovolnými hasiči, kteří vybírali vstupné, lepili pásky na ruce a dokonce i čepovali pivo. A pro pivaře to byl ráj na zemi. Jedna třetinka vynikajícího piva za dvacku? Kde jinde by to člověk našel? ;) Jako řidič jsem ocenila jen pár doušků na ochutnávku a spíš se věnovala jiné místní specialitě - Šumavěnce. Malinová byla sladká jak cyp, zato ledový čaj se docela pít dal. 
Naproti tomu Tom s Veru vyzkoušeli połotmavého Gloka z pivovaru Glokner na začátek, pak polotmavého 14 Jakuba z Vyššího Brodu, 16 Šviháka a 13 medového Pašeráka z pivovaru Lazny, polotmavého Žumberka, 12 Klostermanna a na závěr 10 Lyera. A pivo to prý bylo vynikající. K poslechu nám hrála kapela Planety, bez které bychom si celou akci dovedli představit, ale takto dodávala festiválku tu pravou vesnickou atmosféru. A ještě je potřeba zmínit stánek s jídlem s pořádnými klobásámi, které sice na chvilku došly, ale brzo byly jejich zásoby opět obnoveny, s poctivým gulášem, který jsme sice neochutnali, ale voněl famózně, a nakonec s pravou domácí tlačenkou s cibulí, která i podle Berta neměla chybu. 

To logo na krýglech je jenom nalepené :)

Jediná chyba, kterou celý festiválek měl, bylo počasí. Protože nebylo kam jít (ano, zkusili jsme se projít po vesnici, ale do 10 minut jsme byli zpátky a viděli jsme naprosto vše), tak jsme akorát seděli na lavičce a pořádně promrzli. Takže i když kvůli zábavě bychom byli bývali vydrželi déle, kvůli šílené kose jsme po západu slunce, po čtyřech hodinách koštování, zamířili zpět. A že byl dnešní den náročný, tak večer byl opět ve znamení party hard! ;)

Snídaně v Cukrárně Pod Zámkem

Ráno jsme ve Vimperku museli vyzkoušet další cukrárnu, tentorkát tu pod zámkem, kde měli dvojnásobný výběr všech možných zákusků. Není nad sladkou snídani na dovolené... ;) pak bylo ještě potřeba udělat zastávku v Lídlu a koupit si svačinu. Přeci jen, plán ujít 17kilometrů lesem nezahrnoval žádné jídlo, a to bylo potřeba napravit. Plně vybaveni jsme se konečně vydali na cestu do Kubovy Hutě, kde jsme zaparkovali Myšpulína a vypravili se na výlet do mraků, kde se před námi schovával vrchol Boubína. 

Podle mapy.cz jsme se měli vypravit na 17 kilometrů dlouhý okruh, ale podle Endomonda i Runtasticu to bylo minimálně 20! Nevím, kde se stala chyba, ale očividně někde ano. ;) Navíc byla taková zima, že jsme s láskou vzpomínali na rukavice a čepice ;) Na vrcholu Boubína bylo "krásně" - lehce foukalo, byla mlha, kosa jako blázen a viditelnost z rozhledny byla jen pár desítek metrů... prostě přesně to, po čem člověk touží. :) Nahoru na rozhlednu jsme se i přes drobný déšť vyškrábali docela rychle a když jsme šli dolů, chválili jsme si výběr trasy. V opačném směru by se nám nechtělo škrábat...

Cesta na vrchol Boubína, Boubínská rozhledna

Cestou z Boubína k Boubínskému pralesu jsme potkali Boubínský lovecký zámeček, který se nám hrozně zalíbil a už vymýšlíme, kdy bychom si jej mohli pronajmout. 

Boubínský prales a Boubínské jezírko je krásná a nedotčená příroda, která za pěkného počasí rozhodně stojí za návštěvu. 

Cesta z Boubína; mochomůrky, co rostly všude kolem cesty; Boubínské jezírko

Ale ta cesta zpátky do Kubovy Hutě už tak krásná není. Je to pořádné pozvolné, dlouhé a náročné stoupání. Takže když jsme vylezli nahoru a čekal nás už jen sestup dolů do Kubovy Hutě, tak se před námi objevil zátaras s cedulkou "Zákaz vstupu" - byla tam totiž čerstvě vyasfaltovaná cesta. Odmítli jsme se otočit a vrátit se jinou cestou (obvzlášť po tom šíleném stoupání), takže jsme cedulku ignorovali, a skvěle se prošli po nové silnici. Po chvilce jsme potkali válcovač, který se nám podařilo předběhnout a skoro až do konce cesty nás pomalu pronásledoval. 

Kubova Huť z Lesnické NS

Procházka to byla moc pěkná, jen trošinku náročná - na to, že jsme se s Tomem po očkování neměli namáhat...

Šumava opět potvrdila, že je krásná a má co nabídnout ;) Takže další ročník festiválku si určitě nenecháme ujít! ;)

TIPS:

Ubytování - Hotel Zlatá Hvězda - 1200 Kč/3 os. bez snídaně + 100 Kč/noc/pes. 1. máje 103, Vimperk. Velice hezký hotel na dobrém místě s vlastním parkovištěm. Místní restaurace byla docela dobrá, taková standardní kuchyně, která nikterak nevyčnívala. Jediný problém bylo placení kartou - terminál jim prostě nefungoval. www 

Okruh Vimperkem - okruh Vimperkem kolem Vimperského zámku, zříceniny hradu Haselberg, křížové cesty, vyhlídky na vimperské podhradí, Zlaté stezky, historických kašen na hlavním náměstí, zvonice i Šumperského pivovaru. Je to nenáročná procházka po Vimperku, cca 3km dlouhá. www

Cukrárna U Jelena - Pivovarská 75, Vimperk. Malá a nenápadná cukrárna v centru s dostatečným výběrem. www

Cukrárna Pod Zámkem - Pivovarská 120, Vimperk. Oproti cukrárně U Jelena velkovýrobna s velký výběrem, která sídlí v budově bývalého zámeckého pivovaru. www

Vimperský zámek - na nádvoří vstupné zdarma, uvnitř zámku sídlí muzeum (platí se vstupné). www

Hrad Haselburg - veřejnosti nepřístupná zřícenina obklopená domky. www

Soumarské rašeliniště - Soumarský Most. Krátká naučná trasa Soumarským rašeliništěm, ve kterém se až do konce devadesátých let těžilo a začátkem tisíciletí došlo k jeho postupné revitalizaci. Na cca polovině naučné stezky jsou chodníčky a mostky. Naučná stezka má 1,5 km, okruh po zelené má pak skoro 3 kilometry a i se zastávkami u naučných tabulí zabere cca hodinku. mapa

Hostinec U Maxů - Soumarský Most č.p. 375. Jídelníček je napsaný křídou na tabuli a obsahuje sice jen 5-6 jídel, za to poctivých domácích lahůdek...a na porcích vůbec nešetří!

Festival Šumavských Minipivovarů - 100 Kč/os. Obecní úřad, Buk č.p. 64, Buk pod Boubínem. První ročník festivalu přípomínal spíše vesnickou zábavu, ale! V ceně vstupného byla degustační sklenice. Cena piva (rozuměj 0,3 l) byla 20, maximálně 25 Kč. A bylo tam 7 místních šumavských minipivovarů, z nichž většina je hodně málo známá. Pokud budou další ročníky, tak rozhodně stojí za návštěvu. www

Boubínský prales - až 400 let starý les, místo, kde příroda má navrch. www

Okruh Boubínem - 19 km, 5h. Docela náročná trasa - především stoupání na Boubín a pak stoupání po Lesnické naučné stezce. Posezení u Boubínského jezírka je hrozně hezké s malebným výhledem na jezírko. mapa

Holčičky na výletě

Už loni jsme se bavily s holkama o tom, že bychom někdy měly vyrazit na dámský víkend, ale až do teď k tomu nedošlo. A málem jsme to propásly i letos ;)
Domluvené na termínu jsme byly už dlouho, jen s tou organizací to vázlo, takže když na poslední chvíli Veru zamluvila pokoj v Kunraticích (ne, nebylo to v Praze!), dámský víkend mohl začít.
V pátek jsme se kolem páté sešly u nás doma a vyrazily společně Myšpulínem. Navigace nás táhla neznámou super trasou přes vesničky (jako je třeba Mimoň, kde nějak chyběly silnice) a zkratkami (kam se Myšpulín sotva vešel), až do našeho úžasného modrého cíle - Penzionu U Cempů v Kunraticích (ještě jednou-ne, opravdu jsme nezůstaly v Praze ;)). Ve dveřích už na nás čekala paní majitelka, přivítala nás, ubytovala v pěkném pokojíku nad hospodou a poradila nám, kam si zajet na jídlo. Zanechala v nás naprosto luxusní dojem.

Penzion U Cempů

Sice do České Kamenice to byly jen necelé 3 km, ale pro jistotu jsme to vzaly autem a restauraci Starý klub našly během chvilky. Veru, která si zapomněla rifle, jako jediná z nás pochopila místní styl a v "nasrávačkách z Izraele" dokonale zapadla mezi místní. Jídelníček nás tak zaujal, že jsme se hned rozhodly se sem v sobotu vrátit na další večeři.

No, zpátky v penzionu jsme si daly lahvinku a odpadly neuvěřitelně rychle... zkrátka a dobře "party hard"!

Ráno (rozumněj v devět) jsme si daly úžasnou domácí snídani - nelze si pochvalovat tlusté plátky salámu, domácí marmelády nebo domácí med. 

Na sobotu jsme měly v plánu středně dlouhou procházku po Labských pískovcích. Problém ale byl se k nim dostat - na vysvětlenou: hrozně nerada řídím na standardních silnicích natož tady, na těch uzoučkých cestách se šílenými zatáčkami. Takže jsme těch cca 20km jely asi 30min a já se u toho zvládla perfektně spotit hrůzou... ;)

Procházka měla sice jenom 12 kilometrů, ale my jsme kecaly a kecaly a nikam nespěchaly. Naopak kochaly jsme se krásnou přírodou a užívaly si výhledy. Na Brtnickém mostě jsme se dotkly hranic s Německem a na Turistickém mostě se zase stočily zpátky směrem k autu.

odpočinek po pořádném výstupu

Na posledních 5 kilometrech jsme si navíc udělaly pár odboček - nejdříve na Brtnický hrádek, kde bylo naprosto úžasně - slunce, klid a výhled do krásných lesů. Potom jsme se chtěly jít podívat na Velký Pruský tábor, ale po strmém stoupání nás představa prudce klesající odbočky vůbec nelákala. Ale zvládly jsme ještě odbočku na Soví vyhlídku. Hedviku jsme tam sice nepotkaly, ale to vůbec nevadilo. Poslední úsek po zelené vedl skrz pole, kde stál krásný dřevěný posez, na kterém jsme si prostě musely udělat společnou fotku :) a na posledních 500 metrech jsme ztratily zelenou a došly zpátky po polní cestě. Ale důležité je, že jsme došly ;)

Brtnický hrádek i krásný nový posed...

Sedly jsme do auta a vydaly se na cestu zpět. Opět tou šílenou cestou. Tentokrát jsme si ale cestu rozdělily na dva úseky - zastavily jsme se totiž ve vesničce Doubice na oběd. I když přesněji řečeno, zastavily jsme se v Penzionu Stará hospoda, který je široko daleko známý svým parkem soch vyřezávaných ze dřeva a dobrou kuchyní. Kuchyně byla výborná, ale nezapomenutelné byly spíš ty porce - kuřecí rarášci obalovaní v bramborákovém těstě byli spíš raraši, koule velké jako sevřená pěst. 

Stará hospoda a dřevěné sochy

Jako Míšy Kuličky jsme se odvalily skrz park zpátky do auta a odvezly se do penzionku. Po malé siestě a trošku spánku jsme se vrátili do Starého klubu na večeři. Ale jak jsme byly přežrané, tak jsme tomu jídlu moc nedaly :) ale tentokrát jsme si dámský večer užily ;)

Ráno jsme se sbalily a po opět vydatné snídani jsme vyrazily do Jetřichovic na druhý výlet tohoto víkendu. Chtěly jsme vidět a vylézt na Mariinu skálu a udělat si menší okruh. Začaly jsme ale z druhé strany, abychom měli Mariinu skálu až na konec a asi to bylo rozumné rozhodnutí. Celá cesta byla samé nahoru a dolů a se šplhacími odbočkami.

Nejdříve jsme se vydrápaly na rozcestí Pohovka, pak jsme doslova šplhaly na Rudolfův kámen (odkud měl být vidět i Kámen mudrců - jen nevíme, který ten šutr v okolí to byl :)), další odbočka byla Vilemínina vyhlídka a nakonec došlo i na tu Mariinu skálu. Prostě hore kopcem dole kopcem. A to v tom úmorném vedru... Takže nám i se všemi zastávkami a pauzami trvala skoro sedmikilometrová cesta stejně dlouho jako včera dvojnásobně dlouhá trasa ;) 

náročný výstup na Rudolfův kámen

Vilemínina vyhlídka, Mariina skála

výstup na Mariinu vyhlídku

V Jetřichovicích jsme se ještě stavily na klasický český oběd, a pak konečně vyrazily na cestu domů - byl nejvyšší čas - akorát se schylovalo k dešti. Namísto cesty po šílených vedlejších silnicích (musím konečně zjistit, jak tu navigaci správně nastavit!), jsem se rozhodla navigaci ignorovat a místo toho jsem jela po hlavní až do Děčína a pak po krásné dálnici až do Prahy. 

Dámský víkend, kdy jsme chlapy maximálně drbaly, a daly si pohodové procházky v kombinaci s poctivou českou kuchyní, byl naprosto super. Takže příští rok dáme repete ;)

Drsné dámičky!

TIPS:

Ubytování - Penzion U Cempů, Kunratice 88. 370 Kč/os noc se snídaní. Modrý dům stojící asi uprostřed vesnice přímo na hlavní cestě. Má tři pokoje (2x pro 4 osoby a jednou pro dvě), vlastní parkovací stání (tak pro 5 aut max.) a hospodu (nevaří, mají jen laskominy typu nakládaný hermelín). Pokoje jsou pěkné a čisté, ten nad hospodou je navíc obrovský. Mezi pokoji je společná kuchyňka - na velké vaření to není, ale ohřát jídlo nebo jen najít skleničky na víno se tam dá. www

Restaurace Starý klub - Žižkova 243, Česká Kamenice. Velice příjemná restaurace s dobrou kuchyní. Mají venkovní zahrádku a bohužel vnitřek je kuřácký. www

Restaurace a Penzion Stará hospoda - Doubice 172. Úžasné místo zvláště pro rodiny s dětmi, které se vyblbnou v parku dřevěných soch. Porce jsou tu velké a kuchyně výborná. www

Trasa Labské pískovce - 12 km, 3h, nenáročná trasa. www

Trasa Jetřichovice-Mariina skála - 7 km, 2h chůze, ale spíše 3h (kvůli všem vyhlídkám, kde se člověk zastaví a kochá výhledy). www

Senior Buddy Vltava

Je tomu několik týdnů, kdy jsme s Luci Pelců začaly vymýšlet sjíždění Vltavy. Slovo dalo slovo, v kalendářích jsme našly volný termín a pozvaly naši obvyklou partu. Na to, aby vše bylo zařízeno není potřeba příliš mnoho, takže během chvilky jsme měli vše domluveno.
No a pak si Luci s Nadavem pořídili nové bydlení a místo aby s námi jeli na vodu, rekonstruovali. Takže, děkuji Luci za nápad jet na vodu, jen je škoda, že tam s námi nakonec nejeli...
V pátek jsme se rozdělili na dvě skupinky - my tři (já, Tom a Berťák) jsme jeli autem (z práce to prostě dřív nešlo) a zbytek busem (na trase vlaku byla nějaká výluka, tak místo klasické cesty vlakem jeli busem). A obě cesty jsme si všichni užili... nám trvalo více než hodinu dostat se z Prahy, zatímco druhá skupina strávila 4 hodiny v rozvrzaném kodrcavém autobuse :)
Někde za Českými Budějovicemi začalo pršet a nepřestalo ani když jsme se dostali do kempu. Takže nám v podstatě nezbylo nic jiného než stavět stany v dešti, ale aspoň jsme si dokázali, že jsme toho schopni, protože hned, jak jsme dostavěli, přestalo pršet :)
Po zaplacení všech poplatků jsme si chtěli někam sednout, ale místní Inge hospoda byla plná a extra hlučná, takže jsme vyrazili do "centra" a skončili v místním minipivovaru na výborném černém speciálu! Zavírali o půlnoci, proto jsme museli vyzkoušet, kolik lidí se vejde do největšího stanu a zvládne vypít láhev zelené...
Musím říct, že největší zážitky z pátečního večera přišly až nakonec - nejdříve selfie foto ve stanu, kde Miška získala totálně rudou barvu, což způsobilo davový výbuch smíchu, a potom usazování Boba, Honzíka a Mišky ve stanu - jejich poznámky byly tak vtipné a hlasité, že i okolní stany si stěžovaly :) 

Na černobílé fotce vlevo to moc vidět není, ale vpravo pozná Mišku každý :)

Ráno bylo pomalé, ale zato slunečné. Pomalu jsme se sbalili, uložili naše věci do náklaďáku (přece je nepotáhneme v lodi, aby se namočily, že?), vypůjčili si lodě a vyrazili na cestu.

Co napsat o vodě? Hmmm... byla sranda, byl alkohol, byly panáky, byl koupající se pes, bylo sluníčko a byl i déšť.

První jez byl trošku takříkajíc o hubu - nevím proč, ale tenhle si prostě z dřívějška nepamatuji :) Je to takový razantní hup, který naše háčky předem trošku vyděsil, ale nakonec jsme to s přehledem zvládli :) A to bylo potřeba pořádně zapít - ideálně U Veverek :)

V Rožmberku jsme v hospůdce přečkali malou bouřku, během které naší druhé posádce praskl a vyfoukl se jeden sedák na lodi. Zbytek cesty k Fíkovi už byla pohodička a klídeček.
U Fíka jsme si vyzvedli naše zavazadla (není nad přepravu zavazadel po souši!), postavili tábor a dali se zase do kupy :) A pak jsme šli pro dřevo a na ryby - na naprosto dokonale ogrilované a lahodné siveny...mňam! Ještě teď se mi sbíhají sliny :)
Večerní táborák většinu bandy tak unavil, že ještě před jedenáctou nás u něj zbyla jen polovina...ale aspoň jsme se tuhle noc pořádně vyspali.

Druhý den jsme se opět docela rychle sbalili, sedli do lodí a vyjeli. Cesta ubíhala rychle a v poklidu a do Krumlova jsme dorazili tak brzo, že byla šance, aby Tom stihl dřívější autobus zpátky do Vyššího Brodu. Takže jsme si s holkama dali posledních kilometr samy v lodi, čehož Miška hned využila k oslovení kolemjedoucí pánské posádky. A pravda, s lodí na břeh nám potom opravdu pomohli :)
Za hodinku a půl přijel Tom autem, naložili jsme ještě Kačku a Ilču a zamířili do Prahy. U Benešova nás klasicky zdržela zácpa a podle Googlu byla zasekaná i dálnice. To už jsme ale neriskovali a vzali to přes Kamenici (aspoň už vím, kam se to Luci s Nadavem odstěhovali).
Výlet super, příští rok dáme repete :)

Parta hic :)

Po stopách Václava Levého

Existuje mnoho míst, kam bych se chtěla podívat a ani se nemusí jednat o super známá a neuvěřitelně turistická místa. Naopak, čím méně lidí tam potkám, tím větší radost z toho mám.
A tak se stalo, že jsem někdy hrozně dávno našla fotku Čertových hlav a od té doby je při každém plánování výletů vytahuji jako variantu. A konečně se mi to povedlo! Přesvědčila jsem Toma, že i když už tam byl mockrát, tak tam tentokrát vezme i mě a ještě si z toho uděláme takovou kratší procházku.
Někdy v průběhu týdne jsem jako obvykle dostala pokárání od mámy, že se málo ozývám a že mě málo vidí, a abych to jako správná dcera napravila, tak jsem rodiče na tento výlet přizvala.
Sice jsme si už od čtvrtka volali, zda půjdeme, protože původní předpověď hlásila déšť, déšť a déšť, ale Medard nakonec prohlásil, že pršet nebude, a tak jsme vyrazili...

mokřady

V 10:30 jsme naše vyzvedli na Masarykově nádraží a za 45 minut jsme už vystupovali na malém parkoviščátku v Tupadlech, kde začínala naše cesta. Nejdříve jsme prošli kolem mokřadů dolního Liběchova, abychom po prudkém stoupání a pouhých 4 km došli k Čertovým hlavám (viděli jsme je už cestou - jak je vysekaný les, tak jsou krásně viditelné). Obrovské hlavy vytesané do pískovce přímo vyzývaly k menší pauze a hlavně k pořádnému focení :)

Čertovy hlavy Václava Levého

Od Čertových hlav, které ve 40.letech 19.století do pískovcových skal vytesal sochař Václav Levý, jsme si to namířili opět z kopce dolů do Želíz, abychom kvůli jeskyni Klácelce, dalšímu dílu Václava Levého, zase začali stoupat.
A jelikož jsme čekali obyčejnou jeskyni, byli jsme tím, co jsme objevili, naprosto nadšeni. Připadala jsem si skoro, jako bych se ocitla v dávno zapomenuté zemi z Pána prstenů.

Jeskyně Klácelka

Z Klácelky už to bylo jenom kousek do Liběchova, kde jsme měli naplnánovanou zastávku na pivo. Popravdě, ačkoli jsem si myslela, že hospod je v každé vesnici dost, tak Liběchov je asi výjimkou. Další dvě, které jsme potkali, vypadaly, že měly otevřeno naposledy před 20 lety a od té doby tam nikdo neuklízel...Naštěstí v Besedě měli aspoň nekuřácký salonek a nejenom Gambrinus...

Zavřený zámek v Liběchově a výhledy na elektrárnu Mělník

Při plánování trasy jsem si myslela, že z Liběchova zpátky do Tupadel to bude obyčejná procházka lesem, ale to bychom nesměli být v krajině Václava Levého. Nejdříve jsme potkali bývalou kapličku Máří Magdalény, kterou vytesal do jednoho pískovcového kvádru a která stojí uprostřed lesa. Potom jsme došli k dalším menším vytesaným hlavám a jeskyni Harfenici.

Bývalá kaplička Máří Magdalény

Harfenice

Odtud jsme kolem sfingy (která byla nejen vytesaná, ale i namalovaná!) došli k velkému hadovi, kde si jak táta, tak Tom malinko zablbli.

Had Václava Levého

No, a k autu už to byly jenom dva kilometry. A až do cíle (a ani potom) nespadla ani kapka...takže Medard nekecal :)
Původně jsme s Tomem chtěli jít ještě na 1 km vzdálenou rozhlednu Slavín, ale jelikož je dlouhodobě zavřená a nepřístupná veřejnosti, tak jsme si ji nakonec nechali ujít.

Rozhledna Slavín

Suma sumárum, za 3 h (plus 45 min na pauzu u Čertových hlav a na pivko) jsme ušli 11 km, prozkoumali, co šlo z tvorby Václava Levého a příjemně se prošli. I když je to krátký výlet, tak rozhodně stojí za to! :)

TIPS:
Mapa - 11 km, 3h chůze, www
Václav Levý - významný český sochař z období romantismu (19.stol.) www
Čertovy hlavy - cca 0,5 km ze Želízů, 9 m vysoké hlavy vytesané do písku. Volně přístupné. www
Jeskyně Klácelka - cca 1 km ze Želízů. Volně přístupné. www
Bývalá kaplička Máří Magdalény - cca 2,5 km od Liběchova. Volně přístupné.
Harfenice - cca 3 km od Liběchova. Volně přístupné. www
Had - cca 3,5 km od Liběchova nebo 2 km od Tupadel, volně přístupné