7:45 Tentokrát byl i budíček dřívější, jelikož jsme se museli dobalit a nachystat na cestu domů.
8:00 Poslední snídaně na střešní terase byla příjemná, i když už poněkud chladná...
8:45 Opustili jsme hotel na poslední malou procházku. Pod Topkapi palácem se nachází pakr Gülhani. Původně tento park patřil k sultánskému paláci, ale na konci 19.stol jej sultán věnoval a zpřístupnil městu. Co nás v parku nejvíce překvapilo bylo, že jsme tam potkali na 15 pravděpodobně vládních aut (oficiálně tam auta totiž nesmí), plných papalášů a jejich bodyguardů. Docela zajímavá sebranka :-).
10:45 Opustili jsme hotel a pomalu a jistě zamířili domů...
11:00 Opouštíme čtvrť SultanAhmet a tramvají s přestupem na metro míříme na letiště. Budeme tam sice brzo, ale lepší, než-li tam být pozdě.
Naše historka začíná tím, že jsme si řekli, že když máme v plánu na letiště dorazit tak brzo (3h před odletem), tak si nezařídíme check-in už večer před odletem, ale zvládneme to v "self-check-in stojanech", které jsou na letišti.
Takže co se dělo, vystoupili jsme z metra a při vstupu do letištní haly prošli bezpečnostní kontrolou (docela hustý...že byla už tady). Pak jsme po chvilce hledání našli Turkish Airlines a hned u jejich přepážek byly ty slavné "self-check-in stojany". Tak jsme vytáhli pasy a začali zadávat veškeré informace, které ten systém po nás chtěl. Nakonec nám nabídl možnost vybrat si místa k sezení. A tady nastal první zádrhel - systém nám oznámil, že jsou v letadle volná poslední 2 místa - jedno ve 12. řadě a jedno ve 22. řadě. Tak jsme si řekli, že jsme holt prohloupili a že teda let zpátky domů nestrávíme spolu...no, co se dá dělat. To jsme ale netušili, že to není to nejhorší. 12. řada je totiž ta, kde jsou umístěny nouzové východy, takže tuto řadu není možné zarezervovat před tento systém, ale musíme na přepážku. Na to jsme přišli až asi po 10 minutách, co jsme to zkoušeli zas a znovu - jakmile jsme totiž zadali sedadlo ve 12. řadě, tak celý systém zamrzl. :-) Vtipné že? Při jednom z posledních pokusů nám to dokonce oznámilo, že je v letadle volné už jen 1 místo!!! Mě už to přestalo bavit, tak jsem šla hledat pomoc k pracovníkům Turkish Airlines...a hele, první 3 na které jsem narazila neuměli skoro anglicky a když už jsem jim vysvětlila co mám za problém, tak mi řekli, že s těmito přístroji pracovat neumí...no bomba. Nicméně jsem se nevzdala a šla hledat někoho dalšího. Našla jsem přepážky, kde se prodávají letenky Turkish Airlines. Zajímavé je, že i tam jsem narazila na lidi, co neuměli anglicky (resp. tvrdili, že umí, ale na mé otázky neodpovídali :-)). Co z nich vypadlo bylo, že mám smůlu a že si můžu koupit nové letenky na někdy jindy...Tak to jsem se naštvala a vyrazila k další přepážce hledat někoho, kdo mi bude rozumět. A konečně!!! Měla jsem konečně štěstí. Chlápek na přepážce sice moc neuměl anglicky mluvit, ale rozuměl! Poslal mě na check-in, který se jmenoval "Stand by" a kde se vyřizovaly "tyto problémy". Pán na check-inu mě ujistil, že letadlo je zatím téměř prázdné a že si můžu vybrat dokonce i sedadla...odbavil naše zavazadla a popřál nám krásný let.
Tom může potvrdit, že mě už pomalu začal přepadat vztek a že když jsem mluvila s tímhle posledním pánem, tak jsem se i mírně třásla...na druhou stranu jedno doporučení pro všechny: NIKDY SE NEVZDÁVAT A NEVĚŘIT NIKOMU, KDO POŘÁDNĚ NEMLUVÍ ANGLICKY A NEROZUMÍ VÁM. Východisko se vždycky najde :-)
15:40 Konečně, odlétáme :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat