Argentina 7: Canal Beagle a výstup k ledovci Martial

Přivstali jsme si. Už zase :) Ale nic jiného nám nezbývá, když toho chceme tolik stihnout...
Bohužel jsme se dohodli docela pozdě na tom, že budeme snídat už v 7.30, takže Alejandro už spal a my mu to nemohli říct. A proto snídaně nebyla nachystaná - připravuje ji totiž až na osmou. Nevadí, jakž takž jsme se zvládli obsloužit sami a včas jsme vyrazili na turistické molo shánět lístky na loď. První společnost, kterou jsme si vybrali, sice měla volno, ale jela až odpoledne. Takže jsme v rychlém běhu začali hledat jinou loď a našli jsme loď Francesco. Velký katamarán, který měl právě v plánu delší cestu až k Pingüinero. Zaplatili jsme výlet, dostali rovnou i certifikáty o podniknuté plavbě a pomalu utíkali na loď.
Bohužel jsme přišli na loď mezi posledními, takže na nás zbylo místo jen uprostřed lodi bez výhledu z okýnek. Počasí nebylo úplně ideální, na horách nad Ushuaiou ležely těžké mraky a schovávaly jak jejich zasněžené vrcholky, tak i sluníčko...

Ushuaia

Loď měla na své pětihodinové plavbě hned několik zastávek. První byla u tzv. ptačího ostrova. Už kousek za Ushuaiou jsme začali stavět u malých skalnatých ostrůvků a ten první byl obsypán kormorány skalními. Tihle ptáčci vypadají skoro jako tučňáci a jediné, v čem se od nich pořádně liší, je jejich dlouhý krk a umění létat :)

Ptačí ostrov a kormoráni

Druhý ostrov, u kterého jsme zastavili, je ostrov lvounů. Lobos marinos byli super roztomilí. Na lodě ve své blízkosti byli očividně zvyklí, takže si nás buď nevšímali nebo se naopak pořádně předváděli. Váleli se jeden přes druhého, mláďata se dožadovala pozornosti a hrála si jak na ostrůvku, tak ve vodě. A byli krásní...

Překrásní Lobos marinos (lvouni)

Třetí zastávkou na ostrovech Les Eclaireurs byl maják. Ten, který všichni považují za slavný maják na konci světa, ale který jím není. Ten pravý maják na konci světa se nachází na ostrově Isla de los Estados, jmenuje se Faro de San Juan de Salvamento a vůbec jako maják nevypadá. Takže tenhle je prostě lepší a hezčí (proto je na všech pohledech a fotkách:)).

Maják Les Eclaireurs, maják "Na konci světa"

Puerto William, Chile

Čtvrtá zastávka byl ostrov tučňáků, kam jsme jeli další hodinu a půl. Cesta vedla středem kanálu Beagle přesně na hranici mezi Chile a Argentinou. Na chilské straně jsme měli možnost vidět stejně krásné hory jako na argentinské (a byly stejně přikryté mraky) a taky nejjižnější obydlí na světě - chilskou vesnici Puerto William. Ona Ushuaia je totiž trošinku severněji než Puerto William, proto se pyšní titulem nejjižnější město na světě - Puerto William má totiž málo obyvatel a je to jenom vesnice :) Prostě dohadování se o maličkostech...
Po dvouhodinách na lodi jsme přijeli k velkému ostrovu, kde se na pláži povalovalo několik tučňáků magellanských a jeden tučňák oslí. Chudák tam byl mezi nimi sám... tipovali jsme si, že buď mu všichni kamarádi uplavali nebo ho naopak vyslali jako průzkumníka a on teď na ně čeká :)
Tučňáci jsou super roztomilí a na lodě ve svém okolí jsou taky očividně zvyklí a rádi se před nimi předvádí. Na souši jsou pomalí a vtipně houpavě se pohybující, zatímco ve vodě jim to jde jedna báseň.

Vlevo: tučňák magellanský, vpravo: tučňák oslí

Z Pingüinery jsme jeli jen kousek k Estancii Haberton, kde více než polovina lodi vystoupila, aby po prohlídce Estancie pokračovali zpátky do města po souši (cca 85 km). My jsme se tak pohodlně usadili u okna a vychutnávali si dvouhodinovou plavbu, tentokrát poblíž argentinského pobřeží.

Vlevo: Estancia Haberton, vpravo: argentinské pobřeží kanálu Beagle

Asi ve dvě hodiny odpoledne jsme zastavili zpátky u turistického mola v Ushuaie. Pro některé turisty by to byl konec programu, jenže my nejsme jen tak ledajací turisti, a tak jsme se vypravili skrz město nahoru. Do hor. Naším cílem byl ledovec Martial, který se tyčí nad městem. Nejdřív jsme museli projít nepříliš vábné čtvrti města (oproti centru města, které je pro turisty pěkně udržované). Pak jsme začali šplhat do kopce.

První polovina cesty k ledovci...

Vzali jsme to zkratkou, abychom nemuseli jít po silnici, a tak trochu nám to připomnělo lednový výlet na bahna...aneb suchá stezka vypadá hodně jinak. Jakmile skončilo prudké stoupání, skončila i stezka a nám nezbylo než jít po silnici. Ta nás zavedla až k dolní stanici lanovky. Během minulého léta se lanovka porouchala a od té doby ji nikdo neopravil (jak typicky argentinské!).

Na cestu nahoru jsme si vybrali stezku přímo pod lanovkou (kamenitá sjezdovka se nám moc nezamlouvala). Asi v půlce cesty začala padat mlha a my ztratili cestu. Takže jsme šli podmáčenou loukou, ale drželi jsme se stále jednotlivých sloupů lanovky. Když jsme dorazili nahoru, potkali jsme argentinskou rodinku, která nám poradila, kudy dál.

Cesta byla vlastně vyšlapaná a kameny na zemi jakžtakž značená. A když byla zasypaná sněhem, tak ji prostě někdo vyšlapal. Čím výše jsme byli, tím méně bylo vidět (místy i na méně jak 10 metrů). Sem tam ale zafoukal vítr, rozhrnul mlhu a ukázal nám okolní hory.

Cesta nahoru

Cesta sněhem nebyla nic moc - úzká vyšlapaná cestička, kde to trošku klouzalo a nebylo to vůbec bezpečné (kdyby to někomu uklouzlo, tak těžko říct, kde by se zastavil...). S Veru už jsme začaly proti dalšímu nesmyslnému stoupání protestovat, když nás ostatní přesvědčili, že půjdeme ještě za jednu zatáčku a kdyžtak se otočíme. A světe div se, přesně tam končila i cesta! Vystoupali jsme 825 metrů! Ale ledovec bohužel patří mezi ty zmenšující se, takže teď se nachází ještě dalších 200m nahoru, kam my už nesměli...

Jsme nejvýš, co to šlo (všimněte si počasí okolo)

A výhled? No, za hezkého počasí by byl asi krásný, ale takhle nebylo vidět vůbec nic. Jen bílo bílo a bílo. A to nás ještě čekala ta samá cesta dolů...

Cesta dolů...napřed mlhou a sněhem, pak jen mlhou a nakonec po bývalé sjezdovce...

Ke konci lanovky jsme tentokrát šli po bývalé sjezdovce - měla tak 800 metrů a kvůli lyžování bych tedy do Ushuaiy rozhodně nejela. Co nás zničilo byla cesta městem. Asi 3,5 km do centra města, kde jsme bydleli, bylo neuvěřitelně únavných. Dorazili jsme kolem osmé večer a byli rádi, že jsme doma.
Večer jsme ještě vyrazili na večeři do stylového baru, který jsme si už předem vyhlédli. Dali jsme si náš první steak... a byl to spíš flák masa než pořádný medium-rare steak, ale Mojito dělali výborné :)

Bar Ideal, Ushuaia

TIPS:
Lodní výlet - 700 ARS (cca 1300-1400 Kč)/os. za plavbu až k Pingüinero. Katamarán Francesco (společnost Canoero) má vnitřní kajutu s dostatkem míst k sezení, pěkné WC a dvě paluby, ze kterých lze pozorovat všechna zvířata. Času k pozorování bylo dost. Během plavby průvodkyně povídala o tom, co jsme viděli - jak ve španělštině, tak v angličtině. Celková doba plavby 5-6 hodin.
K ceně je potřeba ještě připočítat daň (asi za použití přístavu...jmenuje se to Cabotaje Nacional) 15 pesos/os., která se platí u vstupu do přístavu.
Trek k ledovci Martial - z přístavu je to cca 7,5 km stoupání, celkem 825 metrů. Lanovka letos nejezdila a nevypadala, že by byla brzo znovu v provozu. Cestu nahoru doporučuji jen za pěkného počasí - jednak kvůli výhledu, jednak kvůli bezpečnosti. Pokud je mlha, tak to nahoře rozhodně není bezpečné (a vydáte se tam jen, pokud máte ve skupině blázny, kteří prostě za každou cenu musí nahoru, i když tam vůbec nic není vidět a cesta není bezpečná). Celková délka treku byla 17 km.
Bar Ideal - Avenida San Martín 393, celkem příjemný a stylový podnik v centru města. www

Argentina 6: Až na konec světa

Ufff...tahle cesta z Puerto Iguazú měla být sama o sobě o 1,5h delší než cesta tam. No a kvůli porouchané klimatizaci, kvůli které jsme stavěli v depu, a kvůli neschopnosti společnosti Crucero del Norte (resp. její posádky) jsme zase měli 2 hodiny(!!!) zpoždění. A to už vůbec nemá cenu psát o tom, kterak stevard místo, aby se snažil ztlumit řvoucí a částečně fungující klimatizaci, raději přidal zvuk na TV:)
Takže nakonec bylo dobře, že nám Aerolíneas Argentinas změnili čas odletu (místo v 11:10 jsme měli let až po jedné hodině)! Aspoň jsme to letadlo stihli...

My uvnitř ArBusu...

Z Retira (tak se zdejší autobusové nádraží jmenuje) se na vnitrostátní letiště dá dostat velmi jednoduše - jede tam ArBus, speciální autobus, který staví tam a na Aeroparque. Takže naše druhá návštěva Buenos Aires se scvrkla pouze na tento přesun.
Na letišti jsme se pokusili o self check-in, ale stroj nás odmítl s tvrzením, že máme kontaktovat kancelář Aerolíneas Argentinas. To prostě proto, abychom ty naše cesty neměli příliš jednoduché. Celý problém byl v tom, že jak nám během posledních 6 měsíců neustále měnili časy našich letů, tak se tím deaktivoval náš rezervační kód...celý problém. Takže jsme si došli na přepážku, odevzdali zavazadla a protože nám zbývalo dost času do odletu, vrátlili jsme se k okénku Aerolíneas Argentinas, abychom zkusili dořešit náhradu za naše ztracená zavazadla. Tam nám týpek řekl, že nám nepomůže, že máme jedinou možnost, a to kontaktovat jejich oddělení styku se zákazníky (buď emailem nebo osobně - pouze v centru Buenos Aires). Takže jsme poděkovali a odešli. Paráda, co? :(
Většinu tříhodinového letu jsme neviděli nic než mraky nebo oceán. Až během poslední půl hodiny, kdy jsme přelétali nad ostrovem Ohňová země, se mraky odporoučely a pod námi se tyčily krásné hory se zasněženými vrcholky, modrá jezera a pustá krajina. Díky přistání uprostřed kanálu Beagle jsme si užili i výhledu na celé město Ushuaia.

Vlevo: odlet z Buenos Aires, vpravo: jeden z prvních výhledů na Ohňovou zemi

Vlevo: ostrov Ohňová země (Tierra del Fuego), vpravo: Ushuaia

Letištní hala a za ní Ushuaia

Přistáli jsme v nejjižnějším městě na světě - Ushuaia.
V miniaturních turistických informacích jsme se dozvěděli, že z letiště se dá dostat jen 3 způsoby: remisou, taxíkem a pěšky; že všechny výlety lodí se prodávájí z tzv. turistického můstku a že jediná cesta do NP Tierra del Fuego je minibusem některé ze soukromých společností. Očividně tu budeme jako turisti platit za všechno přemrštěné ceny. Dostali jsme mapky i razítka do pasu a vyrazili.
Taxíky nás odvezli až k našemu B&B, kde nás přivítal majitel, pan Alejandro. Kořka s Jájou a Veru se ubytovali v chatce na zahradě, zatímco my v pokoji u Alejandra doma.
První procházku jsme věnovali vymýšlení a plánování našeho místního pobytu. Zjistili jsme si ceny lodních výletů, našli odjezdové místo autobusu, prohlédli si centrum města a trošinku vymrzli. Přeci jen tu je o 30°C méně než na severu země.

Ale příroda je tu krásná...už se těším na její objevování!

Ushuaia, El Fin del Mundo ("Konec světa")

TIPS:
Ubytování - Galeazzi Basily Bed & Breakfast y Cabañas Aves del Sur, Gobernador Manuel Fernandez Valdez 323, 9410 Ushuaia, 654 USD/5 os./3 noci se snídaní. Na zahradě jsou asi 3 pokoje v chatkách. Příjemné malé a čisté ubytování. Pokoje jsou v domě v prvním patře dva se společnou koupelnou. Do pokojů se jde přes obývací pokoj majitele, tak je to skoro jako by člověk byl rodina. :) www
Let Buenos Aires - Ushuaia - cca 3h let. Lety jsou i několikrát denně.
Doprava letiště Ushuaia-centrum - jedna jízda remisou stojí 88 ARS. Cena taxi na druhou stranu centra nás vyšla na 73 ARS - ale to záleží na aktuální dopravní situaci.

Argentina 5: Tres Fronteras a konec tropického vedra

Tres Fronteras

Tak jsme se konečně pořádně vyspali :) Budíček nám zazvonil až v 8:30, protože pro dnešek jsme neměli skoro nic v plánu. Prvním velkým úkolem bylo sbalit se do našich znovuobjevených krosniček. Trvalo nám to trošinku déle, než jsme čekali, ale nakonec se to povedlo. Nasnídali jsme se, zaplatili panu domácímu a vyrazili do pobočky Aerolíneas Argentinas bojovat o kompenzaci za ztracená zavazadla.
V pobočce byla jen malá fronta, takže během toho, co jsme tam s Tomem a Veru čekali, šla Jája s Kořkou pro známky na poštu. A s nepořízenou se znovu setkaly obě skupinky. Na poště byla fronta až za 3 rohy a v pobočce A.A. nám zase neuměli pomoct - prý nám pomůžou jenom na letišti. Takže jsme si všechny papíry zase schovali a odložili vyjednávání na zítra - až budeme zase na letišti v Buenos Aires.

A na programu nám zůstal jediný turistický cíl dnešního dne - Hito Argentino / Tres Fronteras. Neboli místo, odkud je vidět soutok dvou mega velkých řek Río Paraná a Río Iguazú, a zároveň 3 státy - Argentina, Brazílie a Paraguay.
Cestou na vyhlídku jsme na vlastní kůži poznali horko... pekelnou výheň (v listopadu!). Ale výhled stál za to - Río Iguazú měla hnědou bahnitou barvu, zatímco Río Paraná krásně čistou modrozelenou. A pak se obě pomalu mísily... Na břehu každého státu byl navíc sloup v barvách vlajky příslušného státu. Sluníčko svítilo a nám se otevřel krásný výhled na 3 rozdílné země.

Vlevo: Paraguay, zelená řeka: Río Paraná, vpravo: Brazílie, hnědá řeka: Río Iguazú, dole: Argentina

Z Hito Argentino jsme se výhní prošli zpět do města a abychom se zchladili, zapadli jsme do místní zmrzlinárny. Ještě jednou jsme zkusili poštu, ale fronta tam byla stále, tak jsme si vyzvedli naše batůžky v Posadě a vydali se na autobus.

Puerto Iguazú

Na terminál to sice byly jen tři čtyři bloky, ale v tom vedru to vydalo za 3km dlouhý pochod. Takže jsme zahodili bágly a pokusili se trochu se vyvětrat. Autobus přijel včas a byl to přesně ten stejný, kterým jsme přijeli. Vůz 1061 ;) Takže jsme už věděli, co nám bude fungovat a co ne. Nicméně to tentokrát bylo ještě horší - dole, kde jsme seděli, byla rozbitá klimatizace...nejdříve nefungovala vůbec a po menší opravě v depu (ano, zajeli jsme do depa na okraji Puerto Iguazú) fungovala stylem - buď chladíme (tzn. dělá to šílený randál a hrozně moc to fouká) nebo nechladíme (tzn. teplota během 5min vystoupá na venkovních 30°C).

Spinkající...

Takže naše obliba společnosti Crucero del Norte prudce klesla. Snad až pojedeme do Mendozy (s jinou společností) bude to lepší.

Tenhle autobus měl spoustu zastávek, kde lidi nastupovali a vystupovali, takže časově to bylo ještě delší než cestou tam. V buse jsme seděli už od dvou hodin a strávili tam celé odpoledne, večer i noc.

Už teď se těším na mnohem příjemnější a kratší přelety...

TIPS:

Hito Argentino / Tres Fronteras - Avenida Tres Fronteras, Puerto Iguazú. Až na samém konci široké avenidy je vyhlídka na Brazílii a Paraguay. Zdarma, nic se neplatí. wikipedia

Helado Grido - Av Brasil 178, Puerto Iguazú. Sice výběr mají na tabuli slušný, ale dopracovat se k tomu, co doopravdy mají, nám trvalo opravdu hodně dlouho... www

Argentina 4: Las Cataratas del Iguazú

Většina lidí si představuje, že na dovolené nebude brzo vstávat. Jelikož my nejsme "většina" a protože jsme chtěli něco vidět, zažít a zkusit, museli jsme si několikrát v průběhu výletu přivstat.
Tak jako dnes. S Victorem jsme se totiž včera domluvili, že nás vyzvedne v 7:30 ráno a odveze zase do parku. Tam jsme měli asi 2,5h, protože na 10:50 jsme měli objednanou a zaplacenou projížďku lodí. Řekli jsme si, že zkusíme štěstí a projdeme se pralesem po cestě Sendero Macuco, která vede 4 km až k břehu řeky Iguazú a k vodopádu Salto Arrechea. Sotva jsme vstoupili na stezku, stala se z nás snídaně pro místní komáry. Takže jsme nelenili, vytáhli Deet a od hlavy až k patě se namazali. Vyplatilo se to, od komárů byl pokoj.

Sendero Macuco a vodopád Salto Arrechea

Byli jsme tam ráno, hned po otvíračce, skoro jako první a doufali jsme, že se nám podaří vidět nějaká zvířátka. Bohužel, zvuků jsme slyšeli spoustu, ale opici nezahlédli ani jednu :( Vodopád Arrechea je krásný a kdyby nebyl u vodopádů Iguazú, tak by se mohl těšit oblibě, ale v jejich stínu je to jen takový malý potůček... Bohužel jsme se u vodopádu trošinku zdrželi, takže jsme velice rychlým tempem vyrazili k přístavu, abychom stihli naši objednanou loď...

Všechny věci jsme si schovali do nepromokavých pytlů, oblékli si neforemné plovací vesty a usadili se na loď, abychom zažili tzv. "Vodní dobrodružství". To je asi jen 15 minut dlouhá plavba kolem vodopádů. Ale popravdě je to mnohem víc. Je to děsná sranda a životní zážitek. Kapitán totiž loď nasměřuje i přímo do vodopádů a během pár sekund jste totálně promočení :) Opravdu super akce, která za ty peníze stojí.

Po projížďce bylo teprve kolem poledne a do srazu z Victorem jsme měli ještě 3 hodiny, takže jsme se vydali znovu prozkoumat všechny cestičky okolo vodopádů. Ostatní vypadali, že už se vodopádů nabažili...já bych tam mohla sedět ještě týden a kochat se tou neuvěřitelnou krásou. Ale Victor na nás čekal a s tím i další výlet, takže jsme museli jít.
No, výlet. Victor nás zavezl na letiště. Chtěli jsme totiž zjistit, jak se věci mají s Kořkovým batohem. Na malinkém letišti nemají aerolinky ani kancelář, takže jsme se na check-in přepážce poptali po nějakém šéfovi. Odpovědí nám byl telefonát a oznámení, že je na cestě si s námi promluvit. Čekali jsme 10min a nikdo nešel, takže jsme začali být nepříjemní a situace se vyřešila příchodem šéfky, která se nám omluvila za čekání. Volala totiž do Buenos Aires, aby zjistila, co je s naším batohem. A přinesla super zprávu - prý batoh právě nastupuje do letadla a večer kolem šesté-sedmé by měl dorazit k nám... Sláva! (jestli to teda je pravda)
Tak není! 19:00 pryč a batoh nikde. Bohužel. Dohodli jsme se, že prostě počkáme; volat na letiště budeme až ráno. A abychom nečekali na pokoji, vyrazili jsme hledat něco k večeři...ideálně empanadas. Našli jsme ulici plnou barů, našli jsme tržiště a nakonec jsme našli bistro, kam chodí místní a kde mají asi 10 druhů empanadas. Objednali jsme si je tedy s sebou a hned několik druhů - na vyzkoušení - a doma jsme si na nich pochutnali.
Večerní důvod k oslavě se ale přece jen našel - Kořkova krosna dorazila!!! Sice na letadlo sedla už ve čtyři odpoledne, ale k nám se dostala až o půl jedenácté večer. A to mě ještě týpek, co ji přivezl, chtěl připravit o jediný papír/důkaz, že se naše zavazadla zpozdila o více než 24h a tedy naši jedinou šanci o odškodnění... a 100 dolarů pro jednoho mi za tu hádku s panem řidičem stálo... :)

TIPS:

Parque Nacional Iguazú - 107,5 ARS/os./snížené vstupné za druhý den následující ihned po prvním dni. Abyste dostali snížené vstupné je potřeba si první den při odchodu z parku nechat orazítkovat vstupenku a nahlásit k ní svoje jméno. Druhý den je pak potřeba ukázat pas s daným jménem.

Iguazú Jungle - jediná agentura, která pořádá v parku výlety. www

Paseo Aventura Náutica - 270 ARS/os. Jedná se o 15min na lodi, která vás zaveze jednak se trochu blíže podívat na Ďáblův chřtán, jednak si užít sílu vody některých vodopádů. Rozhodně to byl výlet, co za ty peníze stál. Před naloděním vám dají vodotěsný vak na věci a záchranou vestu. www

Argentina 3: Horko, voda a batohy

Jsme tady! Jeden z přírodních sedmi divů světa...vodopády Iguazú

Dobré ráno jsme si řekli už v 5:30, kdy nás probudily sluneční paprsky. Bohužel jsme byli teprve ve městě Posadas, nějakých 300 km od cíle. A to se autobusem, který jede maximální rychlostí 90 km/h a má před sebou ještě asi 7 zastávek, prostě za 4h nedá stihnout. Takže jsme přijeli s dvouhodinovým zpožděním (ale co, jsme v Argentině, kde, jak to vypadá, jsou na menší zpoždění všichni zvyklí).
Hned jak jsme vystoupili, tak jsme dostali facku - 30°C, svítilo sluníčko a vůbec bylo dusno. Naše první kroky směřovaly do turistické kanceláře, která je rovnou na autobusovém nádraží. Chvilku jsem si tam povídala s mladým týpkem, který vzal mé dotazy zodpovědně a vše, co mě zajímalo, mi napsal a vysvětlil.
Další zastávka: ubytování. Místo jsme našli lehce, vlezli jsme někomu na zahradu a začali se vyptávat po ubytování. Naštěstí jsme byli správně :) A když jsme vypověděli náš příběh o ztracených zavazadlech, která by měla dnes přijít, tak nás jednak politovali a jednak nám předali první zavazadlo! A tou šťastnou byla Veru! Její krosna dorazila do Iguazú dřív než my :)
No a protože naše zavazadla stále nebyla, tak jsem se vydali na menší nákup (klasika - vždy je potřeba uspokojit základní lidské potřeby: ubytování=spánek a jídlo a až potom zábava). Puerto Iguazú je sice město, která má asi osmdesát tisíc obyvatel, ale rozhodně tak vůbec nevypadá. Naopak, člověk má pocit jako by byl ve větší vesnici. Z Mexika a Kostariky jsme už s Tomem na podobně vypadající města zvyklí, ale pro zbytek skupiny to bylo první setkání se skutečným latinskoamerickým stylem (Buenos Aires je přeci jen hodně moderní s mnoha evropskými prvky).
Po nákupu a malé procházce jsme se vrátili na pokoj, kde nás čekala radostná novinka! Dorazily další tři krosny. A tentokrát vyhrál Kořka...jeho batůžek bohužel stále nedorazil. Ale věřili jsme, že až se vrátíme z vodopádů, tak už na nás čekat bude :)
Přes pana majitele Posady jsme si objednali remís (ano, standardně se do něj vejdou max.čtyři pasažéři a řidič...no nás bylo pět a řidič neprotestoval :)). Ušetřili jsme tím trochu peněz a rychle a jakžtakž pohodlně jsme se dostali do národního parku. A ta skutečná dovolená plná neuvěřitelných zážitků mohla začít.

El Tren Ecológico, NP Iguazú

A pro návštěvu vodopádů jsme si nemohli vybrat lepší rok! Letos v únoru bylo opravdu sucho a vodopády skoro zmizely. V květnu a červnu přišly extrémní záplavy, které strhly celou jednu trasu (tu nejúchvatnější) a způsobily tak uzavření horní části parku.
Tím jsme si ale nenechali naši návštěvu zkazit. Zaplatili jsme vstupné a vyrazili. Byly tři hodiny odpoledne a my teprve vstupovali do parku, zatímco proti nám mířily davy lidí opačným směrem. Nasedli jsme na místní vláček a nechali se odvézt tu jedinou funkční stanici, kde začínají trasy Circuito Inferior a Circuito Superior.

Skupina všudypřítomných nosálů

Napřed jsme vyrazili nahoru, na Circuito Superior, kde se člověk prochází po chodníčku vedoucím na horní hraně vodopádů. Ohromující masa vody, která padá dolů, dělá neuvěřitelný randál, ale taky vytváří v odpoledním slunci naprosto dokonalou duhu. O tom, že jsou vodopády opravdu nádherné, majestátní a velkolepé, snad ani psát nemusím. Dokázala bych se na ně dívat a dívat a... ale jak říká Tom, nejsme tady na dovolené, máme ještě spoustu práce, takže šup šup... :) Aneb není možné zůstat jen na jednom místě. Naopak stojí za to prochodit všechny zastrčené kouty parku a užít si výhledy na tyhle překrásné vodopády.

Circuito Superior

Po horní trase jsme se samozřejmě vydali i na trasu dolní. Ta je asi dvakrát tak dlouhá a vede místním pralesem až k pár odstrčeným vodopádům, aby se nakonec stočila zpět a předvedla velkolepou podívanou na vodopády Iguazú skoro v celé jejich kráse. Nejlepší je na celé trase ale její konec (nebo začátek, podle toho, zda se jde po směru nebo proti směru hodinových ručiček). Tam je vyhlídková plošina, která vede blízko k vodopádu, takže na ní prší a člověk je během chvilky promočený :-) Naprosto super, je-li 35 stupňů!

S Victorem, naším řidičem remisy, jsme se domluvili, že nás vyzvedne v 18.15, takže jsme se včas s vodopády rozloučili (zítra se vrátíme) a cestou kolem hotelu Sheraton jsme se pomalu a jistě vrátili zpátky na začátek.
Doma nás bohužel žádná pozitivní zpráva nečekala...Kořkův batoh zmizel neznámo kam.Zkoušeli jsme i volat na letiště...a nic. Prý máme být trpěliví.
Večer jsme si na doporučení zašli na naši první pořádnou večeři, doma ochutnali argentinské víno i pivo a konečně šli spát...

A nakonec pár fotek úchvatných vodopádů Iguazú

La Garganta del Diablo (Ďáblův chřtán)

TIPS:
Ubytování - Posada Portal del Iguazú, Correa Luna 230, Pto.Iguazú. 121 USD / 1 089 ARS / apartmán pro 5 osob na 2 noci bez snídaně. Pokoje na zahradě rodinného domu s rodinným přístupem. Moc pěkný, čistý a dostatečně velký apartmán s klimatizací a televizí. Kousek od centra i autobusového nádraží. Booking.com
Parque Nacional Iguazú - 215 ARS/os./jednodenní vstup. Na prohlídku parku si vyhraďte buď úplně celý den nebo dva dny. Pokud máte dostatek času, tak klidně i o den navíc na to, abyste se stihli podívat na brazilskou stranu. www1 www2 
Remisses Cataratas - něco jako taxi služba na dopravu mezi Puerto Iguazú a národním parkem. Email: remissescataratas@hotmail.com, oficiální tel.: (03757) 420907, tel. na Viktora, který nás vozil: 0054 3757512711
La Vitrina - na rohu ulic Av Victoria Aguirre a Ing.J.Romano, Puerto Iguazú. Zvenku pěkná restaurace s dobrými cenami a dobrým jídlem. Nicméně toalety jsou dost katastrofa...  

Argentina 2: Buenos Aires poprvé

Dobré ráno, Buenos Aires!
Noc docela ušla - až na to, že jsme měli pokoj s okny do chodby, po které pořád někdo chodil, křičel, a do které nešla ta okna zavřít. A až na to, že Tom měl děsně úděsně vrzající postel (Tom: fakt to bylo hrozný!)...
Ráno jsme se nějak dali do kupy a popůjčovali si, co kdo měl (zubní pasta, sprchový gel, oblečení, ...), a vyrazili. Na recepci jsme si popovídali s recepční, vyměnili si u ní penízky (za 1 000 USD nám dala 13 000 pesos, dost dobrý kurz ;)) a vyrazili na průzkumy.
Napřed jsme našli kavárnu, dali si snídani - dvě medialuny s čajem, pak našli lékárnu (zubní kartáčky, sprchový gel a šampon) a nakonec obchůdek s kraťasy. Příjemnou procházkou po Avenida Santa Fé, přes náměstí San Martí jsme došli napřed k vlakovému nádraží Retiro, a pak i k autobusovému nádraží, kde jsme si zvládli vyměnit vouchery na jízdenky za skutečné jízdenky na autobus do Iguazú.

Buenos Aires - vlevo: Avenida 9 de Julio se slavným Obeliscem, vpravo: Plaza General San Martín

Nádraží Retiro

Do odjezdu nám zbývaly asi 4 hodiny, tak jsme se rozhodli, že se půjdeme po Buenos Aires ještě trochu cournout. A protože centrum si chceme nechat na konec výletu, vyrazili jsme do čtvrti Recoleta, která je od nádraží jen kousek. Buenos Aires je další latinoamerické město, hrozně připomíná Mexiko i Kostariku, jen má mnohem víc výškových domů. Recoleta je očividně bohatá čtvrť a je to poznat jak na luxusních domech, tak i na lidech, kteří se v téhle čtvrti pohybují.
Došli jsme až k Basilice Nuestra Señora del Pilar, prohlédli si ji i místní muzeum a šli se podívat na slavný hřbitov La Recoleta a hrob Evity. Sice nám chvilku trvalo, než jsme ho našli - není ani pod E jako Evita ani pod P jako Perón, ale pod D jako Duarte. Sice je to trošku morbidní turistika, ale i tak to patří ke znalostem místní kultury. A tento hřibitov je opravdu jiný...jsou tu monumentální, šíleně zdobené pompézní hrobky bohatých porteños.

Hřbitov La Recoleta a hrobka rodiny Duartových (tedy i Evity)

Cestou jsme si vyhlídli jednu kavárnu, La Rambla, kam jsme se vydali na první ochutnávku Argentiny. A ochutnávka to byla opravdu zdařilá!

Náš autobus do Iguazú

Na nádraží jsme dorazili včas, nicméně nám chvilku trvalo pochopit místní systém...ale povedlo se a nastoupili jsme do dvoupatrového busu s velkými širokými sedačkami a vyrazili na naši sedmnáctihodinovou pouť na sever do Iguazú (stále bez krosen, jen s baťůžky).
V buse, kde se ty sedačky daly opravdu sklopit jako postel, jsme mohli koukat na televizi (neslyšeli jsme ji, sluchátka fungovala jen Kořkovi), dostali jsme svačinku (nic moc) a někdy kolem osmé jsme skoro všichni usnuli. V 9:30 se ale podávala večeře, tj. to spát nikdo prostě nesmí - stevard přišel, rozsvítil a na plné pecky pustil video záznam koncertu Marca Antonia Solíse z Madridu (další střet s argentinskou kulturou). Na uklidněnou jsme dostali skleničku latinskoamerické whiskey (jj, i tam ji pálí), tác s jídlem (jídelna style) a víno na dobrou noc. Sice s KLM se to nedá srovnat, ale jakž takž poživatelné to bylo a víno splnilo svůj účel - uspalo nás.

TIPS:
Basilica Nuestra Señora del Pilar - prohlídka kostela je zdarma, vzadu je malé muzeum (vstupné je 9 pesos/os.) - muzeum je klasická ukázka religiózní sbírky. Z muzea (druhého i třetího patra) je hezky vidět hřbitov La Recoleta. www, wikipedia
Cementerio La Recoleta - vstup zdarma. Hrob Evity najdete na mapě pod číslem 88. www, wikipedia
Autobus Buenos Aires - Puerto Iguazú - společnost Crucero del Norte sice inzeruje nejnovější vybavení, ale až tak úžasné to není. Cena byla 1039 pesos/os. www

Argentina 1: Letecký den

O tom, že náš výlet do Argentiny začal už před pár měsíci podrobným plánováním, následným nakupováním potřebných doplňků a tento týden i balením, jsme tu už psali. A že balení to nebylo jednoduché, dokazuje i fakt, že jsme si naposílali desítky e-mailů, jak jsme na tom, kdo co má a co je ještě potřeba, aby někdo vzal. Nakonec se nám povedlo neuvěřitelné - všichni jsme se dokázali sbalit do požadovaných 15 kg (kvůli vnitrostátním letům). A to už je co říct... ;)

Bylo nás pět...

A jak tedy probíhal letecký den? Všem nám začal ve čtyři ráno budíčkem. Veru se dopravovala z Plzně, Kořka s Jájou z Hradčan a my jsme si to zkrátili a místo ze Žižkova vyráželi ze Stodůlek. Ještě jsme ale jeli do Tuchoměřic k Zuzce, kde jsme nechali Myšpulína, který si tu bude po celou dobu našeho výletu užívat na prázdninách.
V 5:20 ráno jsme se sešli na letišti a společně vyrazili na cestu. Pravda, check in jsme trošinku zablokovali, ale aspoň jsme se tak nevědomky pomstili pánovi za přepážkou, kterého jsme požádali, zda bychom mohli mít sedadla u sebe a on nás roztrousil po celém letadle???

"Slabá mlha" v Amsterdamu

Na začátek jsme si dali první selfie (aneb ještě se máme rádi) a akorát na čas jsme vyrazili k bráně. Sotva jsme si sedli, zjistili jsme, že náš odlet v 7:00 bude opožděn o 50 minut. Což pro nás byla jen malinká komplikace, vždyť v Amsterdamu jsme měli mít na přestup plných 75 minut!;) Takže jsem se zvedla a šla k personálu pro víc informací s tím, ať mi řeknou, co máme dělat - přestup jsme takhle totiž tak trochu nestíhali... Paní očividně nebyla zvyklá na to, že by na ni někdo trochu nastoupil, tak zvedla telefon a zeptala se, jaký je opravdu stav. No, a vyšlo najevo, že zpoždění bude jen 20 min => takže přestup stíháme!!!;)

Přelet nad Saharou

O 25 min později jsme vzlétli... Let byl v pohodě, přistáli jsme na čas, jenže jsme dalších 25 minut popojížděli po ranveji směr terminál! Z přestupu se začínal stávat přeběh. Zvláště, když mezinárodní odlety jsou přes půlku letiště (dle ukazatelů asi 20 minut chůze). Po ranní rozcvičce na amsterdamském letišti jsme se pohodlně usadili v obřím letadle (každý někam jinam) a ... místo za 20 minut jsme na letišti stáli přes hodinu a čekali na povolení k odletu... Uznávám, byla mlha a viditelnost stála za houby, další letadla měla zpoždění, a asi chtěli být solidární i k dalším 40 cestujícím, na které jsme čekali, ale i tak - hodinu sedět na letišti v letadle a nehnout se je děsná pruda...
No a když jsme konečně odstartovali, tak se cestující začali přesazovat - očividně vícero lidí nesedělo pohromadě - tak jsme si došli pro Jáju, aby chudinka nemusela sedět úplně sama (Kořka s Veru seděli jen ob řadu).
Let byl dlouhý (přes 11 hodin!), naštěstí naše osobní obrazovky fungovaly, takže jsme se zabavili a docela nám to i uteklo.

Zábava na 11h dlouhém letu

Do Sao Paola jsme dorazili něco po 19. hodině (půlnoc u nás doma) - téměř už za setmění a kupodivu na čas. Cesta z příletového terminálu na odletový trvala asi 20 minut pohodové chůze. Paráda. Naše nadšení opadlo záhy, kdy jsme seděli před bránou. Začali nás totiž vyvolávat (schválně hádejte, jak se řekne "Kořínek" portugalsky?:))... a to nikdy nevěstí nic dobrého. Odevzdala jsem teda naše pasy a pán s nimi odešel, aby se za chvíli vrátil s tím, že mají problém s našimi zavazadly. Nakonec z něj vypadlo, že KLM jim prostě nepředalo naše zavazadla a že tedy máme 2 možnosti: a) počkáme na další let, na který (asi!) naše zavazadla již budou nebo b) poletíme teď hned, ale bez nich. Hádejte, pro co jsme se rozhodli?
Let do Buenos Aires byl malým letadlem pro 88 cestujících, ale i tady měl každý svou vlastní telku. Na ty jsme už ale byli celkem unavení, takže jsme to všichni zalomili a jediné, co nás budilo, byly docela šílené turbulence (= propady o několik metrů dolů).

Přílet do Buenos Aires

V Buenos Aires jsme na letišti strávili asi hodinu a půl - ono totiž vyreklamovat našich 5 krosen téměř o půlnoci jejich času je celkem nadlidský úkol. Na druhou stranu byli pán s paní od aerolinek hodně ochotní, takže mi pak i radili, jak se dostat do centra, jak cestovat a dokonce mi věnovali slevovou kartičku na MHD... no, prostě všechno zlé je pro něco dobré ;)
Poslední půlhodinu jsme řešili peníze - nechtěli jsme si vyměnit za vyděračský kurz v bance a místo toho jsme chtěli vybrat v bankomatu. Jenže bankomaty očividně taky neměly cash a ještě měly nějaký stupidní poplatek...no prostě člověka oberou vždy (neboli - namačkáte, že chcete 800 pesos, souhlasíte s nekřesťanskými poplatky a ATM vám vydá 400!!!). Prostě povedený začátek ;)
Takže jsme to přestali řešit, místo levné cesty jsme si objednali remisu (zdejší obdoba taxi, kterou ještě využijeme) a pohodlně vyrazili do hotelu.
Dorazili jsme asi v jednu hodinu ráno, vylezli jsme do prvního patra, kde byla recepce obložená nějakou rodinkou s dětmi, ubytovali se v pokoji pro 5 a šťastní, že máme postel, jsme šli spát... náš první den dovolené byl za námi a hned byl plný zážitků...

TIPS:
Ubytování - Orleans Hotel, Avenida Callao 680, Buenos Aires, 64USD (650 pesos)/noc se snídaní pro 5 osob. Pravda sprcha byla na záchodě - opravdu člověk stál tam, kde má nohy, když sedí na záchodě... Snídaně je v café jeden blok daleko, wifi funguje, a paní v recepci nám ochotně vyměnila peníze. Tel.: 011-4812-9342, email: hotelorleans@speedy.com.ar, www
Let - let Praha-Amsterdam-Sao Paolo-Buenos Aires je fajn, ale jakmile nemáte dost času v Amsterdamu na přestup, můžete si být jistí, že zavazadla s vámi neodletí:)