Argentina 7: Canal Beagle a výstup k ledovci Martial

Přivstali jsme si. Už zase :) Ale nic jiného nám nezbývá, když toho chceme tolik stihnout...
Bohužel jsme se dohodli docela pozdě na tom, že budeme snídat už v 7.30, takže Alejandro už spal a my mu to nemohli říct. A proto snídaně nebyla nachystaná - připravuje ji totiž až na osmou. Nevadí, jakž takž jsme se zvládli obsloužit sami a včas jsme vyrazili na turistické molo shánět lístky na loď. První společnost, kterou jsme si vybrali, sice měla volno, ale jela až odpoledne. Takže jsme v rychlém běhu začali hledat jinou loď a našli jsme loď Francesco. Velký katamarán, který měl právě v plánu delší cestu až k Pingüinero. Zaplatili jsme výlet, dostali rovnou i certifikáty o podniknuté plavbě a pomalu utíkali na loď.
Bohužel jsme přišli na loď mezi posledními, takže na nás zbylo místo jen uprostřed lodi bez výhledu z okýnek. Počasí nebylo úplně ideální, na horách nad Ushuaiou ležely těžké mraky a schovávaly jak jejich zasněžené vrcholky, tak i sluníčko...

Ushuaia

Loď měla na své pětihodinové plavbě hned několik zastávek. První byla u tzv. ptačího ostrova. Už kousek za Ushuaiou jsme začali stavět u malých skalnatých ostrůvků a ten první byl obsypán kormorány skalními. Tihle ptáčci vypadají skoro jako tučňáci a jediné, v čem se od nich pořádně liší, je jejich dlouhý krk a umění létat :)

Ptačí ostrov a kormoráni

Druhý ostrov, u kterého jsme zastavili, je ostrov lvounů. Lobos marinos byli super roztomilí. Na lodě ve své blízkosti byli očividně zvyklí, takže si nás buď nevšímali nebo se naopak pořádně předváděli. Váleli se jeden přes druhého, mláďata se dožadovala pozornosti a hrála si jak na ostrůvku, tak ve vodě. A byli krásní...

Překrásní Lobos marinos (lvouni)

Třetí zastávkou na ostrovech Les Eclaireurs byl maják. Ten, který všichni považují za slavný maják na konci světa, ale který jím není. Ten pravý maják na konci světa se nachází na ostrově Isla de los Estados, jmenuje se Faro de San Juan de Salvamento a vůbec jako maják nevypadá. Takže tenhle je prostě lepší a hezčí (proto je na všech pohledech a fotkách:)).

Maják Les Eclaireurs, maják "Na konci světa"

Puerto William, Chile

Čtvrtá zastávka byl ostrov tučňáků, kam jsme jeli další hodinu a půl. Cesta vedla středem kanálu Beagle přesně na hranici mezi Chile a Argentinou. Na chilské straně jsme měli možnost vidět stejně krásné hory jako na argentinské (a byly stejně přikryté mraky) a taky nejjižnější obydlí na světě - chilskou vesnici Puerto William. Ona Ushuaia je totiž trošinku severněji než Puerto William, proto se pyšní titulem nejjižnější město na světě - Puerto William má totiž málo obyvatel a je to jenom vesnice :) Prostě dohadování se o maličkostech...
Po dvouhodinách na lodi jsme přijeli k velkému ostrovu, kde se na pláži povalovalo několik tučňáků magellanských a jeden tučňák oslí. Chudák tam byl mezi nimi sám... tipovali jsme si, že buď mu všichni kamarádi uplavali nebo ho naopak vyslali jako průzkumníka a on teď na ně čeká :)
Tučňáci jsou super roztomilí a na lodě ve svém okolí jsou taky očividně zvyklí a rádi se před nimi předvádí. Na souši jsou pomalí a vtipně houpavě se pohybující, zatímco ve vodě jim to jde jedna báseň.

Vlevo: tučňák magellanský, vpravo: tučňák oslí

Z Pingüinery jsme jeli jen kousek k Estancii Haberton, kde více než polovina lodi vystoupila, aby po prohlídce Estancie pokračovali zpátky do města po souši (cca 85 km). My jsme se tak pohodlně usadili u okna a vychutnávali si dvouhodinovou plavbu, tentokrát poblíž argentinského pobřeží.

Vlevo: Estancia Haberton, vpravo: argentinské pobřeží kanálu Beagle

Asi ve dvě hodiny odpoledne jsme zastavili zpátky u turistického mola v Ushuaie. Pro některé turisty by to byl konec programu, jenže my nejsme jen tak ledajací turisti, a tak jsme se vypravili skrz město nahoru. Do hor. Naším cílem byl ledovec Martial, který se tyčí nad městem. Nejdřív jsme museli projít nepříliš vábné čtvrti města (oproti centru města, které je pro turisty pěkně udržované). Pak jsme začali šplhat do kopce.

První polovina cesty k ledovci...

Vzali jsme to zkratkou, abychom nemuseli jít po silnici, a tak trochu nám to připomnělo lednový výlet na bahna...aneb suchá stezka vypadá hodně jinak. Jakmile skončilo prudké stoupání, skončila i stezka a nám nezbylo než jít po silnici. Ta nás zavedla až k dolní stanici lanovky. Během minulého léta se lanovka porouchala a od té doby ji nikdo neopravil (jak typicky argentinské!).

Na cestu nahoru jsme si vybrali stezku přímo pod lanovkou (kamenitá sjezdovka se nám moc nezamlouvala). Asi v půlce cesty začala padat mlha a my ztratili cestu. Takže jsme šli podmáčenou loukou, ale drželi jsme se stále jednotlivých sloupů lanovky. Když jsme dorazili nahoru, potkali jsme argentinskou rodinku, která nám poradila, kudy dál.

Cesta byla vlastně vyšlapaná a kameny na zemi jakžtakž značená. A když byla zasypaná sněhem, tak ji prostě někdo vyšlapal. Čím výše jsme byli, tím méně bylo vidět (místy i na méně jak 10 metrů). Sem tam ale zafoukal vítr, rozhrnul mlhu a ukázal nám okolní hory.

Cesta nahoru

Cesta sněhem nebyla nic moc - úzká vyšlapaná cestička, kde to trošku klouzalo a nebylo to vůbec bezpečné (kdyby to někomu uklouzlo, tak těžko říct, kde by se zastavil...). S Veru už jsme začaly proti dalšímu nesmyslnému stoupání protestovat, když nás ostatní přesvědčili, že půjdeme ještě za jednu zatáčku a kdyžtak se otočíme. A světe div se, přesně tam končila i cesta! Vystoupali jsme 825 metrů! Ale ledovec bohužel patří mezi ty zmenšující se, takže teď se nachází ještě dalších 200m nahoru, kam my už nesměli...

Jsme nejvýš, co to šlo (všimněte si počasí okolo)

A výhled? No, za hezkého počasí by byl asi krásný, ale takhle nebylo vidět vůbec nic. Jen bílo bílo a bílo. A to nás ještě čekala ta samá cesta dolů...

Cesta dolů...napřed mlhou a sněhem, pak jen mlhou a nakonec po bývalé sjezdovce...

Ke konci lanovky jsme tentokrát šli po bývalé sjezdovce - měla tak 800 metrů a kvůli lyžování bych tedy do Ushuaiy rozhodně nejela. Co nás zničilo byla cesta městem. Asi 3,5 km do centra města, kde jsme bydleli, bylo neuvěřitelně únavných. Dorazili jsme kolem osmé večer a byli rádi, že jsme doma.
Večer jsme ještě vyrazili na večeři do stylového baru, který jsme si už předem vyhlédli. Dali jsme si náš první steak... a byl to spíš flák masa než pořádný medium-rare steak, ale Mojito dělali výborné :)

Bar Ideal, Ushuaia

TIPS:
Lodní výlet - 700 ARS (cca 1300-1400 Kč)/os. za plavbu až k Pingüinero. Katamarán Francesco (společnost Canoero) má vnitřní kajutu s dostatkem míst k sezení, pěkné WC a dvě paluby, ze kterých lze pozorovat všechna zvířata. Času k pozorování bylo dost. Během plavby průvodkyně povídala o tom, co jsme viděli - jak ve španělštině, tak v angličtině. Celková doba plavby 5-6 hodin.
K ceně je potřeba ještě připočítat daň (asi za použití přístavu...jmenuje se to Cabotaje Nacional) 15 pesos/os., která se platí u vstupu do přístavu.
Trek k ledovci Martial - z přístavu je to cca 7,5 km stoupání, celkem 825 metrů. Lanovka letos nejezdila a nevypadala, že by byla brzo znovu v provozu. Cestu nahoru doporučuji jen za pěkného počasí - jednak kvůli výhledu, jednak kvůli bezpečnosti. Pokud je mlha, tak to nahoře rozhodně není bezpečné (a vydáte se tam jen, pokud máte ve skupině blázny, kteří prostě za každou cenu musí nahoru, i když tam vůbec nic není vidět a cesta není bezpečná). Celková délka treku byla 17 km.
Bar Ideal - Avenida San Martín 393, celkem příjemný a stylový podnik v centru města. www